Mia Farrowová - Unicef

Mia Farrowová

„Ochrana, ochrana, ochrana. To je to, co tady děti potřebují především,“ prohlásila Mia Farrowová loni při návštěvě Středoafrické republiky, přesně v den svých 61. narozenin. „Zdejší lidé se nemohou dočkat chvíle, kdy se budou moci vrátit do svých vesnic a k normálnímu životu. S tím samozřejmě potřebují pomoci. Dokud jim ale nebude zaručena ochrana před ozbrojenými útoky, nikdo nemůže nic dělat.“

Mia Farrowová navštívila jednu z nejzapomenutějších zemí na světě jako vyslankyně dobré vůle UNICEF. Smyslem její cesty do Středoafrické republiky bylo upozornit na probíhající ozbrojený konflikt, který vyhnal více než 250 tisíc lidí ze svých domovů a dále zhoršil již tak katastrofální situaci pro ty nejchudší a nejzranitelnější – děti. Mia Farrowová navštívila nejenom projekty pro děti žijící na ulici v hlavním městě Bangui, ale také se osobně vydala do města Birao, oblasti kontrolované rebely.

Herečka Mia Farrowová (vlastním jménem Maria de Lourdes Villiers-Farrowová) se narodila ve znamení Vodnáře 9. února 1945. Je dcerou australského režiséra Johna Farrowa a irské herečky Maureen O’Sullivanové. Vyrůstala v jižní Kalifornii a se svými rodiči často cestovala za prací na místa, kde natáčeli.

Poprvé se ve filmu objevila spolu se svou matkou již jako dvouletá v roce 1947, zásadním průlomem v její filmové kariéře byl kultovní film Rosemary má děťátko z roku 1968, který je dnes považován za klasiku v hororovém žánru. Tento film přinesl také zvrat do jejího osobního života: její tehdejší manžel Frank Sinatra jí během natáčení, před zraky celého filmového štábu, předal návrh na rozvod. Pro Miu, vychovanou v přísném katolickém prostředí, to byl velký šok, protože si nemyslela, že by se s ní Sinatra i přes profesionální neshody mohl rozvést. Jejich věkový rozdíl byl 29 let.

Pozdější vztah s Woodym Allenem přinesl Mie Farrowové v 80. a 90. letech celou řadu úspěšných filmů, jako byly např. Hana a její sestry, Smrt na Nilu nebo Alice, za niž získala Zlatý glóbus. Mia Farrowová se do dneška objevila ve více než čtyřiceti filmech.

Stejně úctyhodné jsou výsledky její práce na humanitárním poli. Mia jako malé dítě prodělala dětskou obrnu. Tato osobní zkušenost ovlivnila její rozhodnutí udělat maximum pro to, aby všechny děti na světě byly proti obrně očkovány, a tato nebezpečná nemoc tak mohla být zcela vymýcena. V jejím úsilí jí pomáhá také jeden z jejích adoptovaných synů – Thaddeus, jenž se obrnou nakazil v indickém sirotčinci.

Svůj vřelý vztah k dětem Mia prokázala také velkým počtem adopcí dětí z oblastí postižených chudobou nebo ozbrojenými konflikty, včetně dětí, jejichž umístění bylo považováno za problematické, protože byly tělesně postižené. Se svým druhým manželem Andrem Previnem měla Mia tři děti, další tři děti adoptovali. Ze vztahu s Woodym Allenem se narodilo jedno dítě a další dvě rovněž přibyly adopcí. Jako „svobodná matka“ Mia adoptovala ještě dalších šest dětí, takže celkem vychovala patnáct dětí, z toho jedenáct bylo adoptováno z nejrůznějších částí světa.

Vyslankyní dobré vůle UNICEF se Mia Farrowová stala v roce 2000 během prvního světového summitu o dětské obrně. Tato funkce ji přivedla do mnoha rozvojových zemí a oblastí zmítaných konflikty, zejména v subsaharské Africe. Své zkušenosti ze setkání s dětmi v těchto zemích shrnuje takto: „Nemají co na sebe, nemají kde spát, nemají jídlo a vodu, která se dá pít. Většina z nich prožívá hluboká traumata. I když UNICEF a další organizace v těchto nebezpečných podmínkách dělají, co jen je se současnými prostředky možné, je zapotřebí toho udělat mnohem více. S poznáním totiž přichází odpovědnost.“

Žijeme tady hůř než zvířata

„Nejvíc mi vadí, že v noci spím na holé zemi a nemám ani síť proti moskytům. Jsem potom často nemocná, a včera mi dokonce vylezl zpod kůže na noze bílý červ. Moc to bolelo,“ říká desetiletá Isabel z Bokouboinda ve Středoafrické republice.

Svoji maminku Isabel neviděla už víc než dva roky. Po útoku rebelů, během něhož Isabel přišla o dva bratry, se její rodiče rozhodli poslat ji k příbuzným, aby ji ochránili. Ozbrojený konflikt se však rychle šíří po celé zemi a i s novou rodinou musela Isabel prchnout do buše, aby si zachránili alespoň holý život. Její teta říká: „Nikdy jsme nebyli bohatí. Předtím jsme ale aspoň bydleli ve vesnici, měli jsme mýdlo a přijížděli obchodníci, kteří kupovali bavlnu, kterou pěstujeme. Tady v buši ale není vůbec nic: nemáme ani sůl, ani mýdlo, žijeme prostě jako zvířata.“

Několikaletý ozbrojený konflikt vyhnal v zemi, která má 4 miliony obyvatel, z domovů více než čtvrt milionu lidí. Situace však byla pro lidi ve Středoafrické republice vážná i předtím: očekávaná délka života je tady pouhých 39 let a každé páté dítě umírá na podvýživu, malárii nebo průjmová onemocnění dříve, než oslaví páté narozeniny.

UNICEF do země dodává terapeutickou výživu, léky a zdravotnický materiál, vzdělávací potřeby a buduje zde také zdroje pitné vody.

Pro Isabel, a vlastně celou zemi, mohou být určitou nadějí tzv. „bush schools“ – školy, které tady UNICEF zřizuje pro vysídlené komunity. Je to často jen jednoduchý přístřešek v buši, chráněný před deštěm a vybavený soupravou vzdělávacích potřeb „škola v krabici“. Děti tady však získávají stejné poznatky jako v kamenné škole. Navíc jsou se svými vrstevníky, mohou si hrát a větší část dne prožívat alespoň trochu „normální“ dětství. Čím více dětí bude chodit do školy, čím více jich bude mít kvalifikaci a uplatnění v obyčejných profesích, tím větší je naděje, že jednou bude ozbrojený konflikt ukončen a lidé se budou moci vrátit k normálnímu životu. A že se Isabel konečně dočká shledání se svou maminkou.

Archiv, časopis Krásná 2007