Kukátko – Nová vlna + Menzel
Psal se rok 1963, období politického tání a změn. Jaromil Jireš natáčel Křik. Byli jsme přátelé, samozřejmě si mě k tomu přibral, s ním byla dobrá spolupráce. Křik byl spolu s Formanovým Černým Petrem prvním z řady filmů, kterým se rychle začalo říkat „nová vlna“. Jejich tvůrci už byli absolventi FAMU, všichni, mimochodem, žáky Otakara Vávry.
Když slyším „nová vlna“, automaticky mi naskočí Perličky na dně. Mně tu Hrabalovu knížku přinesl Jaromil Jireš. Už nevím, kdo první přišel s nápadem, že by podle ní mohl vzniknout povídkový film. A důkazem toho, že už tehdy byla doba důkladně jiná, je fakt, že barrandovská dramaturgie tuto koncepci schválila. Jireš tedy točil Romanci, Jiří Menzel Smrt pana Baltazara – o motocyklových závodech, Evald Schorm tu o tom malíři – Dům radosti – Chytilová Automat Svět a Jan Němec Podvodníky. Další hrabalovské adaptace, Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Pazdera, už se do jednoho povídkového filmu nevešly a byly uváděny zvlášť. Všechny byly černobílé, jen Schorm točil v barvě, protože sám námět po tom volal. Ti režiséři si navzájem moc podobní nebyli a každá z povídek si také nesla rukopis svého tvůrce. Co vlastně měli společného? Kromě toho, že se v každé povídce – v zřejmé narážce na Hitchcocka – aspoň na okamžik objevil na plátně sám Bohumil Hrabal?
Tyto příběhy všedního dne, zdánlivě pomalé a neokázalé, nízkorozpočtové, natáčené v reálu, často s neherci, přinášely něco nového a nezvyklého. Jireš i Chytilová vyrostli na dokumentu, i Schorm točil nejprve dokumenty, a to dobré dokumenty – zbytek už byla otázka vidění. Pro střihače to však žádnou zásadní změnu nepřinášelo. Pro mne je důležité, že nad Hrabalem jsem se poprvé setkala s Jiřím Menzelem, Ivanem Passerem i s Evaldem Schormem – a všichni už mi zůstali věrní. S Schormem jsem pak už pracovala stabilně. Do střihu mi moc nemluvil. Říkal: „Tady to máte a nějak to dáte dohromady, viďte.“ Spolehl se na mé vidění, já to sestřihla a on to schválil. Sedal vedle mne ve střižně, já pracovala a při tom jsme si povídali: K čemu je člověk? O smrti, o sebevraždě, o smyslu věcí…
V roce 1965 jsem s Ivanem Passerem dělala Intimní osvětlení, jediný celovečerní film, který natočil v Československu. Nedávno jsem ho viděla v televizi a pořád si za ním stojím – jen ten konec nad ledničkou, kde dva chlapi vyjídají lednici, bych trochu zrychlila. Ivan Passer byl tehdy vlastně hrozně mladý, narodil se v roce 1933! Takový maličký hezký kultivovaný Žid, samozřejmě s dramatickým rodinným příběhem. Začínal s Formanem, v roce 1968 odešel, dál už pracoval jinde. I s tím jsme toho napovídali dost…
To Jiří Menzel byl úplně jiný. Když jsem s ním stříhala poprvé, ten si mne hlídal, abych nezašantročila ani okénko z těch motocyklových závodů, které tam natočil! Až jsem se mu proto smála. Byla to hezká práce, stříhali jsme závody v rytmu valčíku. Tak začala naše trvalá spolupráce.
V roce 1965 mě Jiří Menzel přizval k další adaptaci Hrabala, tentokrát to byly celovečerní Ostře sledované vlaky. Tentokrát mi už věřil, byla to pohodová práce. Ten film pak dostal – naprosto nečekaně – Oscara. Pan režisér mi přinesl sošku ukázat do střižny, sáhla jsem si na ni! Však to bylo ocenění i mé spolupráce. Nedávno jsem film znovu viděla v televizi a stojím si za ním: Dneska bych ho stříhala stejně.
Důležité byly denní práce – to už dnešní filmaři neznají. Co se přes den natočilo, to se večer vyvolalo a promítalo. Na ty projekce jsem chodila také, i když to nebylo zcela běžné – druhý den jsem scénu nahrubo sestřihla, aby ji mohl vidět režisér. A právě o to Menzel vždycky stál – aby měl představu, nějaký pocit z toho, co už je hotovo. V zahraničí se to taky tak dělalo, denní práce se stříhaly dokonce v noci, aby se druhý den daly případně přetočit, dotočit. A ve střižně nad materiálem vznikaly diskuse…
Rok 1967 byl rokem Rozmarného léta podle novely Vladislava Vančury, kde excelovali tři pánové: Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a František Řehák. Vančurovy řeči se zmocnili úžasně! Kouzelníka Arnoštka si zahrál sám pan režisér. Prohlásil tehdy, že chodit po provaze není nic těžkého, a také se to naučil. Já to dělala velice ráda, líbil se mi námět i způsob, jak byl film natočený. A hudba Menzelova dvorního skladatele Jiřího Šusta byla znamenitá.
V roce 1968 točil Menzel, opět podle Škvoreckého, Zločin v šantánu, hudební film, ve kterém se objevil celý ansámbl divadla Semaforu. Samozřejmě playback, hudba Jiří Šlitr – jsou tam všechny tehdy populární písničky a další, které vznikly speciálně pro tenhle film. Hraje tam opět Menzel a zahrál si tam i celý štáb včetně pana produkčního. Ten film je rozkošný a ráda bych ho viděla znovu.
To byly pilné roky. Jenže mně už se blížila padesátka a cítila jsem, že si potřebuji odpočinout. Požádala jsem o neplacenou dovolenou, protože se mi naskytla možnost jet za manželem do Zambie, kde pracoval. Ocitla jsem se v úplně jiném světě.
U Viktoriiných vodopádů bylo krásně. Jednoho dne tam však za mnou dorazily výstřižky z hereckých zkoušek chystaného Menzelova filmu Skřivánci na niti a s nimi dotaz, zda nepřijedu. Přijela jsem.
Vzpomínám, jak dlouze jedna scéna ve Skřiváncích vznikala – když přijdou kopečkářky pomáhat brigádníkům – prší – co s tím? Co by se tam mělo ještě dotočit? Nakonec sejde hlídač kopečkářek dolů a postaví se do kruhu k nim. Když se promítala první kopie pro zvané na Barrandově, povídá mi můj kolega střihač Dobřichovský: „To mě ale vzalo!“ Dívala jsem se na režiséra Klose, také pomrkával…
Jenomže se psal rok 1969 a věci se komplikovaly. A my jsme uvažovali, co udělat, aby nám film pustili do distribuce. Co vyhodit? To s policajty? Jak myjou cikánečku ve vaně? Ale pak jsme si řekli, to nebude vadit. Doopravdy však byla vystřižena scéna návštěvy ministra, hrál ho, tuším, Šmeral. Jenže já poprosila tehdejšího ředitele laboratoří na Barrandově, aby negativ vystřižené scény dal k sobě do trezoru. Nebylo to nic platné, Skřivánci už být uvedeni nesměli, dočkali se premiéry až v roce 1990. Negativ u pana ředitele se už nenašel, ale střihač Jiří Brožek – můj nástupce – ten výstřižek objevil v trezoru střižny, kam jsem ho kdysi uložila, a ten kousek se dubloval ze servisky. Na kopii je to maličko poznat.
Ale to už jsem hodně přeskočila a musím se vrátit. V roce 1969 režisér Menzel nějaký čas nesměl natáčet. Až v roce 1974 natočil film Kdo hledá zlaté dno, příběh o lidské slušnosti. Za kamerou stál opět Jaromír Šofr, který dokázal, že i ze stavby přehrady mohou vzniknout krásné záběry – a opět se tu stříhalo na hudbu, tentokrát Angela Michajlova. Materiálu bylo tolik, že jsem z nepoužitých záběrů sestříhala ještě krátký film.
Poslední Menzelův film, na kterém jsem pracovala, byl Na samotě u lesa, autorem scénáře byl Zdeněk Svěrák. Tam je nezapomenutelný Josef Kemr v příběhu „jak Pražáci k chalupě a k dědečkovi přišli“. Pan režisér mě velice přemlouval, abych neodcházela do důchodu, že má ještě další plány. Já si nedala říci, slíbila jsem mu však, že mu vychovám nástupce.
Archiv, časopis Krásná 2009
