Kočár do Vídně
Venkovské ženě oběsili muže. Nebojoval proti nikomu. Zabili ho pro výstrahu, ukradl pár pytlů cementu. Pohřbila mrtvého téže noci, blížila se fronta, kdo ví, jak dlouho by potom čekal. Před kuropěním vešli do domu smutku dva vojáci, netušili, co se stalo, poručili vdově připravit vůz, zapřáhnout koně a jet s nimi.
Dlouhý úvodní titulek na ujíždějícím stromořadí, přes hřbety zapřažených koní. Jako v antické tragédii ty tři přimkla k sobě – válka, temný les kolem a hmatatelný strach, číhající za houštinami a černými kmeny vysokých borovic. Vdova, zraněný a vojáček sdílejí společné místo, povoz plný slámy, tažený dvěma statnými valachy, které selka z kozlíku kočíruje, a jednotu času mezi dnem a nocí a nocí a dnem.
Nemluví spolu a sotva by si rozuměli. Ona je plna nenávisti a sevřena touhou po odplatě za zmařený život svého muže. Ti dva jsou vojáci wehrmachtu na neznámém území, odkud by rádi zpátky domů, do Rakouska. Zraněný starší muž vypadá, že předem vzdává boj o život, rád by sám skoncoval s bolestí, ale mladší mu v tom zabrání, nechce tady zůstat sám. Svírá ho strach z temné krajiny a z cizí zamlklé ženy s opratěmi v rukou, která je má dovézt za svobodou.
Jsou slyšet zvony. Hitler kaput! Mladík se raduje, strhává si insignie a rozhazuje je po lese. Přisedne k ženě a ukazuje jí fotografie rodičů, svého děvčete, rodný dům. Neví, že žena pod kozlíkem vozí sekyru, že se zmocnila jejich pistole, nože a bodák odkopla kamsi do lesa. Je konec války, jenže oni patří k dobyvačné armádě a nedovolili jí držet smutek za zemřelého.
„Ano, řekla si, je to nad slunce jasnější pokyn boží. Modlila se, aby nezakolísala a měla sílu vyplnit spravedlnost.“
Jako při mši zní celým filmem varhany. Umírající na seně neví nic o tajemných zvucích lesa a o radosti, s níž mladík vnucuje vdově peníze, zlaté hodinky. Žena nic nechce, štítivě smetá z klína vše, co by ji spojovalo s nepřítelem. Muž blouzní, a přesto je to on, kdo rozehraje novou hru a rozeseje nenávist. Kam jsi dala pistoli? Zastav ji, kurvu! Halt! Mladík ji nechce zastřelit. Jdi! odhání vdovu, ale žena nechce od koní, nic jiného už nemá. Vystřelí po ní a zažene ji hlouběji do lesa. Ta kurva měla ruský oči, jde po nás, ševelí rty umírajícího.
Sledovala je zpovzdálí, dokud mladík nezačal hloubit hrob pro mrtvého. Pohřbil ho a strachy se vzdal temnému lesu, usnul pod povozem a žena snadno došla se sekyrou v ruce až ke spícímu. Modlila se Otčenáš. Už nikoho nezabiješ, ani mňa už nezabiješ! Křikl: Mama! A schoulil se. Nedokázala ho zabít, jen ho bila hlava nehlava a kopala. Táhni, prašivče! Objal ji a ona jeho.
To ráno je našli v objetí partyzáni a…
Na svou dobu odvážné mistrovské drama „pro tři herce a les“ napsal spisovatel Jan Procházka v roce 1966. Film byl na dlouhá desetiletí zakázán. Prý byl protičeský, protiněmecký a kvůli závěrečné scéně se cítili dotčeni i členové protifašistického odboje. Karel Kachyňa s kameramanem Josefem Illíkem, kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou, střihačem Miroslavem Hájkem a s jedinečnou hudbou Jana Nováka vytvořili obrazovou baladu, která i dnes bere dech a vzbuzuje silné emoce.
Archiv, časopis Krásná 2010
