Jiří Šuhájek: Umění je dílem náhody (2. díl)

Skleněné postavy žen s dlouhýma nohama, figury pestrobarevných ptáků či velké abstraktní objekty nebo i celá řada rozličných skleniček. Všechna tato díla nesou podpis – vlastně jak by řekl autor – fukopis významného sklářského výtvarníka Jiřího Šuhájka. Tento rodák z Pardubic absolvoval mimo jiné Royal College of Art v Londýně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Stanislava Libenského. Dnes jsou jeho díla zastoupena ve významných sbírkách po celém světě. Nedávno získal titul Doctor Honoris Causa Lvovské národní akademie umění, stříbrnou medaili svazu ukrajinských umělců a čestnou medaili svazu sklářského průmyslu. „Takže jsem dostal tři medaile. Já jsem v podstatě nejznámější ve Lvově,“ říká s nadsázkou umělec, který přednáší na univerzitách po celém světě.

Čím se inspirujete?

V podstatě vším. Pokud jde o design, ovlivňuje ho hodně faktorů. Musí se akceptovat technologie podniku, která není všude stejná. Některé sklárny mají krásné barvy, jiné je nemají. Vliv mají třeba i typy hořáků, nahřívací a předehřívací pece a celá řada dalších věcí, které normálně člověk nevidí. Záleží na tom, co se navrhuje a pro koho. Sám mám tolik nápadů, že není dost fabrik, aby mě mohly uspokojit. Plastiky ptáků dělám víceméně proto, že na nich mohu pracovat sám. Nepotřebuji k nim žádného pomocníka.

Vlastně mám různé věci, které by se daly dobře rozpracovat. Jejich realizaci však ovlivňují ještě další faktory, mezi které patří obchodní aspekt, marketing a reklama. Dříve se dělalo víceméně tak, aby se to udělalo. Dnes se všechno vytváří s určitým záměrem.

Jaký je zájem o díla do architektury?

Do architektury jsem u nás dělal málo, jen nějaká svítidla do Karlových Varů. Nejvíc jsem ale v téhle oblasti pracoval pro Čínu. V hotelu v Šanghaji mám pětimetrový skleněný objekt Hořící keř a ještě stěnu s osmi květy o průměrech 180 centimetrů. To byla největší zakázka. Pak v čínském Shen-Zenu, v Dubaji a v Moskvě.

Je ve světě rozdíl v přístupu k práci se sklem?

Řekl bych, že je to dost podobné. Sklo má určité zákonitosti, tak se nic moc jiného dělat ani nedá. Sklo se musí nahřívat, aby bylo v nějaké inkubační teplotě, a když není, praská. Musí být v teple, pak se k němu může něco přidat. Je to honička. Když je určitá věc těžká a velká, tak je to obtížné. Co se však týká tvarování hmoty, třeba Italové sedí na lavici a válejí ji. My ale stojíme a jednotlivé předměty vyfukujeme.

Kdo vás nejvíce ovlivnil při tvorbě?

Nevím, asi jsem se ovlivnil sám. Třeba můj profesor Libenský byl strašně slavný a geniální sklář, který vytvářel ohromné tavené plastiky. Mně se líbilo foukání a kresby, protože to je bezprostřední. Celý život se člověk pořád učí a přichází na nové věci. Poslední dobou dělám uzly a každý má svůj příběh. Chci udělat skleněné „kresby“, které by visely v prostoru. Na poslední výstavě v Jablonci jsem jich měl asi osmdesát a vytvořil jsem z nich určitou krajinu, teď bych to všechno chtěl propojit.

Věnujete se ale i malbě?

Ano. Ve škole jsme z osmdesáti procent kreslili a malovali. Kromě toho jsme dělali návrhy, které jsme i realizovali. Kresby jsme dělali v životní velikosti, což se nedělalo jinde než u skla. Proto se zcela přirozeně řada sklářů projevuje i v oblasti sochařské a malířské. Samozřejmě, někdo víc, někdo méně a někdo vůbec ne. Pro mě však kresby znamenají určité uvolnění. Malířství jsem se k tomu věnoval paralelně. Je pravda, že jsem se malbou v minulosti moc neprezentoval. V poslední době ale vystavuji obrazy společně se sklem.

Třeba si nakreslíte obraz a pak vás to inspiruje k nějakému objektu nebo naopak. Jak se vlastně jednotlivá témata prolínají?

Myslím, že to může být tak i onak. Někdo třeba určité téma nejdřív realizuje ve skle, jiný naopak. Mně vyhovuje být těžce dezorganizovaný. Dělat si podle svého nápadu a pocitu, nebýt ničeho otrokem. U foukání skla je někdy i přínosem, když člověk udělá nějakou chybu, protože chybami se učí. Občasná chyba může být kolikrát lepší než „nechyba“. Samozřejmě nejde o pravidlo. Ale určitá senzitivita, seismograf, který člověk má v sobě, ho může přivést na něco nového. Někdy může člověka inspirovat i samotné sklo, ať už v oblasti transparence, zlomu nebo dalších optických vlastností.

Co jste poprvé realizoval ve skle? Máte ještě nějaké věci schované?

Nemám, ani si je neschraňuji. Kolikrát se stane, že mi někdo pošle nějakou fotku s popisem, o co jde a kolikrát se daná věc vyrobila. Já si to nepamatuji. Když jsem byl v Londýně, měli jsme také ateliér a sklářský obchod ve čtvrti Soho, kde jsme třeba dva dny v týdnu vyráběli věci na prodej. Tam jsme si ověřovali i úspěch na trhu.

Máte nějaký nesplněný sen, který byste si chtěl realizovat?

Mým nesplněným snem je, abych v žižkovském ateliéru měl vitríny se skleněnými krychlemi, ve kterých by byla zvířata, lidé a další skleněné plastiky. Počítám, že by byly řazeny za sebou a dlouhé patnáct až dvacet metrů. Projekt, který bych chtěl realizovat, se bude jmenovat Noemova archa. Protože krychle mi zatím nikdo nechce sponzorovat, tak to nejde. Samozřejmě už několik let realizuji velké figury samurajů, ze kterých bych chtěl vytvořit něco jako terakotovou armádu. Tak to je další projekt. Ono by jich stačilo možná i jenom dvacet… Když jsem byl v Číně, dostal jsem nápad udělat žlutého císaře. Velkého sedícího žlutého, takového abstraktního. Tak toho také ještě nemám.

Můžeme se těšit v nejbližší době na vaši výstavu?

V dubnu budu mít výstavu v Atriu na pražském Žižkově a v květnu v Ostravě. Začínáme připravovat i velkou výstavu v Karlových Varech.

Archiv, časopis Krásná 2010