Jiří Štěpnička - Maminka je stále se mnou (1. díl)

Sešli jsem s jejím synem v restauraci pár kroků od Národního divadla, kde dnes hraje už jeden a třicátou sezónu. Povídali jsme se o nesvobodě i totální svobodě, jež herecká profese člověku přináší, o talentu, o vášni, o politice, o vlasti… A především o mamince.

Ještě váš vzrušuje, když jdete zadním vchodem Národního divadla do práce?

Ten vchod mne už nechávám klidným, ale když okolo budovy Národního divadla jdu nebo jedu, vždycky cítím úctu a obdiv. Mladí herci dnes tady ani netouží příliš hrát, ale já už se nezměním. Pro mne to vždy bude mekka českého divadla. A práce v něm, s jeho souborem, mne vždy bude inspirovat a vzrušovat.

Co je na tom divadle, kromě toho, že si ho kdysi postavil národ sobě, ještě dnes zvláštního?

Národní divadlo má svého genia loci, který je nezaměnitelný a svébytný. Historická budova ND byla spíš určena pro operní produkci a není lehké v tomto prostoru obstát. Proto tady hráli vždy jen ti nejlepší herci. Tady jsem se potkal s pane Högerem, s panem Peškem, s Bohouškem Záhorským, s Jiřím Sovákem a s mnoha dalšími ze starých českých bardů. I kvůli těm lidem nemůžu na tohle divadlo dát dopustit. Ale víte, já nejsem vlastně vůbec objektivní. Vstřebávám divadlo jako takové od narození, vyrostl jsem v něm, jsem s ním příliš spjatý.

Maminka vás od malička brala na svoje představení?

Měl jsem chůvu, která se o mne starala. Ale občas Liduška nebyla k mání, a tak mne máma vzala do divadla a posadila do portálu. Bylo nás víc. Takových hereckých dětí sedává v portálu víc. V pozdějším věku mne brávala do divadla také teta Marie, takže jsem několikrát viděl Baladu z hadrů z Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem z dirigentského pultíku Karla Vlacha. Taky nezapomenutelný okamžik mého života. Tam pochopíte, co je divadlo.

A co tedy je pro vás divadlo?

To je fascinace okamžikem, atmosférou, napětím mezi publikem a herci. Jde o metafyziku, žádné předvádění, ale vysílání a přijímání, kouzlo a okouzlení. Jako malý kluk jsem málem křičel, když Švandu měli věšet a věřil jsem, že umře i ten herec. A ve Strakonicích, kde pan Křešnička vedl loutkové divadlo a já si k němu chodil hrát do zákulisí s loutkami, jsem sbíral špejle od jitrnic. Proč? Protože Kašpárek při představení řekl, že je má rád, tak jsem mu je schovával. V tom spočívá magie divadla: Uvěříte, že jde o skutečnost. A věříte, i když už nejste dítě, ba dokonce, i když sám hrajete.

Takže divadlo je vášeň, co se jí herci skutečně do smrti nezbaví?

Znám spoustu kolegů, kteří na divadlo ve stáří zanevřeli. Někteří kvůli divadlu samotnému, jiní byli odstaveni a nebo posláni do penze. Pan Pešek jednou vběhl do šatny, vysypal svůj šuplík do tašky, práskl dveřmi a už do Národního nikdy v životě nevkročil. Ani jako divák.

Odešel včas, také byste mohl říct.

Ne, on neodešel včas, ještě řadu let hrál krásné role v oblastních divadlech. Z Národního divadla ho prostě vyhodili. Ale jinak máte pravdu, odejít včas je velké umění. A málo kdo to umí. Většina herců chce na jevišti umřít. Taková byla i moje máma. 

Kdy umřela?

5. září 1985

Musím říct, že si nedovedu představit, že bych strávila deset let v kriminále, že bych věděla o peticích, co podepisují herci proti mně, a pak bych se chtěla mezi ně vrátit. A hrát s nimi.

Ne všichni herci podepisovali petici k udělení nejvyššího trestu, to byla jen malá skupinka herců z Armádního divadla na Vinohradech. Herci Národního divadla například iniciovali petice na osvobození mé mámy. Já bych si dokonce odvážil tvrdit, že tehdy se české herectvo rozdělilo na dvě skupiny – pro Štěpničkovou a proti Štěpničkové. V Československém rozhlase, kde vládla paní Amortová, směla moje maminka po té, co se 8. března 1960 vrátila z kriminálu, pracovat jen pod cizím jménem. Ale většina herců měla maminku ráda a uctívala ji. Takže nevidím důvod, proč by se neměla k divadlu vrátit. Jenže strana a vláda jí to nechtěla dovolit. Pan Nezval, ředitel kladenského divadla a kovaný straník, si maminku, zaplaťpánbůh, prosadil proti všem. Musel ale slíbit, že Štěpničková nebude účinkovat v činohře, ale v operetě. A tak nastudoval Marjánku, matku pluku, což byla činohra se zpěvy a tanci. Máma zpívala a muselo jí to připadat jistě paradoxní. Kdysi, před lety, chtěla být operní pěvkyní, ale přijímací komise na konzervatoři jí to rozmluvila a poslala ji na herectví.

Proč jí rozmluvili operní zpěv?

Mutovala.

Mutovala? Nevtipkujte, ženské nemutují.

To vím také!!! Ale máma mutovala! Když ji přijímali na konzervatoř, vypadl jí také z kapsy prak. Byla na krátko ostříhaná, takřka na ježka, prostě trochu kluk. Vždycky taková byla. A mutovala. Říkala to. A maminka a režisér mají vždycky pravdu.

Vaše maminka musela divadlo hodně milovat, že?

Ano, milovala. Mimo jiné jí zachránilo život. Tedy role. Vyprávěla mi, že ve vyšetřovací vazbě měla rok samotku. Nikdy mi neřekla, kde to bylo, jestli na Pankráci, nebo v Ruzyni. Byla rok zavřená v cele, kde jí stále nad hlavou svítila žárovka, den a noc rozeznávala jen podle toho, zda si mohla nebo nemohla sklopit pryčnu a lehnout si. Jinak pouze tři kroky tam, tři zpátky. Nemohla si sednout, pouze chodit. Před šílenstvím ji zachránilo, že si opakovala role, které do té doby hrála. A že jich bylo naštěstí požehnaně. Nechci říct, že byla divadlem posedlá, ale měla herectví jako poslání. Ne jako profesi. Samozřejmě, být hercem znamená osvojit si také techniku, ale vnitřek, to vyzařování, je od Pánaboha. Jsem ateista, aby bylo jasno, ale máma to měla uvnitř.

Když je herec skvělý, ale nemá to uvnitř… Poznáte to?

Myslím, že ano.

Máte to v sobě vy?

Nevím, ale vím, že se mnou máma je. Nikdy jsme spolu nehráli, já se jí bál, byla velmi tvrdý profík. Ale teď je stále se mnou. Vždycky se mnou byla.

Můžu se zeptat, proč vás přivedla na svět v Londýně?

Nevím. To mi nevysvětlila. Existuje možnost, že mne tam jela schválně porodit. Po válce byla nejistá doba a Angličané mají tak zvaný zákon země. Kdo se narodil na jejich území, dostane automaticky britské občanství. Ale spíš si myslím, že si tam udělala jen studijní cestu. Odjela tam někdy v roce 1946, když už nemohla – kvůli těhotenství - hrát, a tak se vydala za přáteli. A nebyli ledasjací. Za kmotry mi šli například Jan Masaryk, generál Jaroslav Plass a kameraman Otto Heller. Oficiálně se jmenuju Jiří Jan Jaroslav Martin Otto. Matka se mnou ještě pár měsíců v Londýně pobyla a pak se vrátila do Prahy. Těsně před únorem 1948.

To tedy nebyl zrovna dobrý okamžik…

Vrátila se a Městská divadla pražská, která v té době měla dvě scény – Komorní divadlo a Divadlo na Královských Vinohradech – se z vyšší moci rozdělila na Armádní divadlo na Vinohradech a na Městská divadla pražská se scénami Komorní a Komedie. Maminka, bohužel, zůstala v Armádním divadle na Vinohradech. V té době jí byla práce znesnadňována, prostě jí házeli klacky pod nohy..

Proč? Vždyť si za války– oproti jiným svým slavným kolegyním – s nikým, pokud vím, nezadala. Netočila ani filmy.

A pak to také proto odnesla. Podle zásady, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Teď nechápu.

Asi sehrála velkou roli závist a nevraživost, ti, co si zadali, měli špatné svědomí, na Vinohradech docházelo také ke generační výměně, byl tam tvrdý boj o pozice i role… Řekl bych, že se to semlelo všechno dohromady a máma najednou byla bez práce. A tehdy dostala dopis od režiséra Františka Čápa, který ji zval do Londýna a nabízel dvě úžasné filmové role. Oficiálně vycestovat už nemohla , a tak se rozhodla emigrovat. Až po letech, když se s Frantou sešla v Jugosláviii, dozvěděla se, že žádný takový dopis neposlal. Celá causa byla zinscenována StB. A já dodnes nevím, jestli jsme byli na skutečných hranicích, nebo někde na nějaké fiktivní čáře. Vyšli jsme z lesa, tam byl potok, za ním paseka a další les a před ním stáli lidé. Mysleli jsme si, že to jsou němečtí pohraničníci. Také ten, co nás převáděl, k nim přešel, mávl na nás, a my, celá skupina (mně nesli na zádech v batohu), jsme vstoupili do potoka a vyšli na tu odkrytou pláň. V tom momentě se ozvala střelba… A moje máma zmizela, nebyla. Začal jsem křičet. Možná, kdybych tak nekřičel, zůstala by v tom křoví a nechytili by ji…

Ale ona by vás stejně nenechala samotného.

To víte, že nenechala. A oni samozřejmě věděli, že jde v té skupině Štěpničková a našli by si ji. Čekali na ní. Marie Majerová pak o nás napsala povídku Staršina Gavel se synem. Vymyslela si, že máma na mne mluvila jenom anglicky, že z lesa vyšla v průhledné blůzičce a na vysokých podpatcích. Prostě úplné ptákoviny.

 Marii Majerovu jsme přece všichni měli jako povinnou četbu na gymnáziu.

No právě. Však jsem měl také potíže. Neodpustil jsem si na adresu spisovatelky komentář.

To jste ovšem mohl mluvit o štěstí, že vás, syna politické vězenkyně, nechali vystudovat. A ještě ke všemu DAMU.

Nezapomeňte, že v šedesátých letech docházelo už k velkému politickému uvolnění.

A co vaše maminka? V její situaci bych udělala všechno proto, aby se můj syn obloukem vyhnul profesi, která je tak šíleně závislá na politickém režimu v zemi a libovůli mocipánů.

To také dělala. Nechtěla, abych byl herec. Nerozmlouvala mi to sice od rána do večera, ale brala mne na natáčení, na zkoušky, abych viděl, co je to za dřinu a za nejistotu. Ale mne to spíš utvrdilo v přesvědčení, že to chci dělat. Podal jsem přihlášku na DAMU bez jejího vědomí. Jenže se to dozvěděla: „Tak já tady připravuju děti na přijímačky na akademii, ty se hlásíš a já o tom ani nevím,“ řekla jednou a já jsem musel předvést, co jsem se naučil ke zkouškám. Po dlouhém přemlouvání jsem jí předvedl připravený monolog. Dlouho na mě koukala a pak vynesla rozsudek: Neumíš text. Dlouhý pláč, tedy můj. Dál jsme se nedostali. Ale po letech musím uznat, že měla pravdu. Jako vždycky. 

A pak přišel rok 1968 a okupace. Zase nechápu, proč jste tenkrát neodjeli do Londýna.

Abyste to pochopila, musela byste mít maminčin naturel. A také nezapomeňte, v roce 1968 jí bylo 56 roků, věděla, že v emigraci by divadlo hrát nemohla. 

Tak by nebylo divadlo. Byla by svoboda!

Divadlo je také svoboda. Prožijete v něm mnoho životů. To se nedá ničím nahradit.

Vy jste neměl nutkání odtud zmizet? Bylo vám jedenadvacet…

Za prvé - snad nikdo v téhle zemi nevěřil, že tady Sověti budou dvacet let. A za druhé – mohl jsem znovu požádat o britské občanství, které mi musel tatínek v jedenapadesátém roce zrušit. Jenže – v té době už jsem se rozhodl pro divadlo.

Archiv, časopis Krásná 2005