Isabella Brantová a Anthonis van Dyck

Na cestu vyrazil mladík v říjnu 1621. Bylo mu tehdy dvaadvacet let; narodil se 22. března 1599 v belgických Antverpách jako sedmé dítě v rodině Franse van Dycka, bohatého obchodníka s textilem. Už v deseti letech Anthonise poslali do dílny Hendricka van Balen, hlavního představeného uměleckého cechu. A Hendrick záhy zjistil, že hoch je nadán neobyčejným malířským talentem. Začal být považován za zázračné dítě, podobně jako o sto padesát let později hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart.

I velikán Rubens pochopil, že případného konkurenta bude lepší vzít pod vlastní ochranná křídla. Mladíčka přijal k sobě a od počátku mu zadával významné úkoly. Při realizaci vlastních zakázek vždy mecenášům zdůrazňoval, že mu s obrazy pomáhal i pan van Dyck. Anthonis byl téměř jako jeho syn a důvěrně poznal domácnost o celých 22 let staršího Rubense.

Vzorná manželka barokního génia

Dobrým duchem rodiny byla Isabella Brantová, která se narodila v roce roce 1591 a patřila ke společenské elitě bohatého obchodního přístavu Antverpy. Její otec Jan Brant proslul jako právník a humanista a zastával klíčové pozice ve správě města. Za Rubense se Isabella provdala v říjnu 1609. Jemu bylo už dvaatřicet let a jí teprve osmnáct. Malíř ji nesmírně miloval, stal se z nich doslova ideální pár.

Van Dyck byl svědkem jejich vzájemného štěstí a souladu. Možná po Brantové i pokukoval, jak ostatně bývá zvykem u mladíků, kteří jako -náctiletí obdivují o několik let starší ženy, aby pak jako padesátníci nacházeli zalíbení v dívkách o generaci mladších. Brantová byla na Vlámku opravdu pohledná. Mnohé muže jistě zaujal její pravidelný, kulatý obličej, bujné poprsí a velmi živé oči.

Podobu Isabelly známe nejen z van Dyckova portrétu. Sám Rubens ji opakovně maloval a stala se jeho pravidelnou modelkou. Vytvořil její portréty a občas ji umístil i do pozadí svých mytologických či náboženských obrazů. Snad i akty maloval podle ní, i když jim pak z opatrnosti trochu změnil tvář. Zajímavé však je, že Rubens Isabellu zásadně portrétoval jako o něco mladší, zatímco van Dyck už na ni hleděl jako na zralou a moudrou ženu, která vychovávala tři děti, dceru a dva syny.

Anthonis si dal záležet na tom, aby paní Rubensovou zpodobnil jako zámožnou ženu a životní družku úspěšného muže, což bylo postavení, o kterém on sám snil. V tehdejším Nizozemí byl umělec stále ještě mnohými považován jen za lepšího řemeslníka. Rubens však vyrostl mezi šlechtici a jako diplomat se pohyboval v té nejvybranější evropské společnosti. Tomu musela odpovídat i podoba manželky…

Isabella je na van Dyckově malbě oblečena do nádherných šatů a má na sobě četné šperky ze zlata a perel. V jedné ruce drží květinu, v druhé luxusní vějíř z pštrosích per. V pozadí je pohled na část Rubensova honosného domu, který dodnes stojí v Antverpách a patří k jeho turistickým atrakcím. Zatímco většina obyvatel města měla vlámské cihlové domky, Rubens si postavil palác italského typu s nádhernou zahradou. Zde měl malíř bohaté umělecké sbírky včetně antických soch a nebylo žádného významného návštěvníka Antverp, který by se na něj nešel podívat. A Rubens sem rád pouštěl lidi vzdělané a vysoce postavené a celé hodiny s nimi hovořil o vědách, umění a politice. A ti obdivovali i jeho choť, která hosty ochotně vítala.

Nepodléhala prý ženským slabostem

Když v roce 1626 Isabella Brantová předčasně zemřela, dával Rubens svoji sklíčenost najevo v dopisech: „Ztratil jsem skutečně vynikající životní družku, kterou bylo možno, ba nutno milovat, neboť na ní nebylo žádného nedostatku, obvyklého u jejího pohlaví. Nebyla náladová, nepodléhala ženským slabostem, ale byla tak dobrá a čestná a tak ctnostná, že ji všichni bez rozdílu milovali a nyní ji zas oplakávají. Tato ztráta mě zasáhla až do hlubin bytosti, a poněvadž jediným lékem všech bolestí je zapomnění, dítě času, musím do něho vložit veškerou svou další naději.“

Isabella zosobňovala i Rubensovu zálibu v harmonickém rodinném životě. On sám o sobě tvrdil: „Jsem člověk pokojný a jako mor se mi příčí všechna vychytralost, všechny spory. Zdá se mi, že je přáním každého čestného člověka, aby dovedl žít ve stavu duševního klidu a setrvávat v něm.“

Je to zvláštní, ale jeho obrazy jsou dramatické, citově vyhrocené a je v nich řada velmi smyslových scén. Naopak van Dyck působí svým malováním jako vyrovnaný muž nepodléhající velkým emocím. Zdání však klame.

Výstižně o van Dyckovi kdysi napsal spisovatel Eugéne Fromentin, že zůstával mlád i ve své zralosti a nezmoudřel ani na sklonku života. Vždy však snil o tom, aby byl jako Rubens. Aby měl krásný dům i životní družku podobnou Isabelle Brantové, kterou jako dvaadvacetiletý maloval.

Když Rubens v květnu 1640 zemřel, chopil se van Dyck příležitosti, aby se prohlásil za jeho uměleckého dědice a začal objíždět všechny velké zákazníky bývalého mistra. Horečná aktivita se mu ale vymstila. Na konci listopadu 1641 Anthonis van Dyck dorazil do Londýna vyčerpaný a nemocný a krátce nato zemřel 9. prosince 1641. Bylo mu pouhých 42 let.

Archiv, časopis Krásná 2008