Světový zdroj zábavy a poučení – starý dobrý velociped

Světový zdroj zábavy a poučení - starý dobrý velocipéd

Kdykoli, přijížděje z Berlína, jedu krátce před Norimberkem (Nürnberg) kolem staré továrny svého dědečka, je mi poněkud bolno u srdce. Když chtěl starý pán nám, dětem, v neděli odpoledne způsobiti pořádnou švandu, vytáhl z „musea“ jeden ze starých typů velocipedu. Tam stála ještě vysoká jednokolka, na kterou se musilo nasedat pomocí žebříčku; a když ten malý pán s půvabným bříškem, v černém šosáku, s kotletkami a se zlatým skřipcem na černé šňůrce vylezl na tu obludu a po továrním dvoře šlapal dokolečka, neměl náš jásot mezí. Když však jednou mu rarach nakukal – bylo to krátce před koncem století – aby na tom kole podnikl vyjížďku do města, byl zapsán strážníkem, protože to cirkusové představení předem neohlásil.

A přece ta léta byla vrcholem cyklistického sportu. Silnice dosud náležely pěším pocestným, vozům, kočárům a – kolům. V šedé jockeyské čapce, pumpkách a červenobíle pruhovaném svetru si nedělní cyklista připadal stejně sportovně jako elegantně. Přičemž budiž prozrazeno, že vítězný vjezd, ba vůbec zavedení krátkých kalhot nebylo zaviněno nikým jiným nežli kolem a jeho řetězem, úhlavním to nepřítelem dlouhých nohavic.

Rádi tehdy cyklisté jezdili ve spolcích, a nefoukal-li právě vítr do tváří, zpívaly se hezké písně. Pro nerozlučné manželské dvojice stavěl můj dědeček kola dvousedadlová; byly z toho však manželské sváry, protože jistě jeden vždycky šlápl nesprávnou nohou. Všeobecná převaha mužova se ukazovala v tom, že sedal vzadu, a manželka následkem toho nemohla pozorovati jeho počínání; ona zato musila dávati pozor na cestu a měla proti sobě vítr. Lepší to bylo s pětisedadlovými silničními čluny, neboť pět lidí se vždycky lépe snáší nežli dva. My děti jsme se ovšem s tím nemotorným strojem pravidelně překotily, nežli jsme byly nahoře. Z ciziny přišla asi v té době podivná zvěst: lze prý jezditi, aniž se šlape! Já jsem dostal první kolo s volnoběžkou a měl jsem od té chvíle zlaté časy mezi kamarády. Kdo si chtěl sjeti shora až dolů po kopci, platil za tři pfeniky bonbonů nebo mléčnou lahvičku „perel lásky“.

V torbě pod sedlem však ležela (jako přídavek dědečkův) knížečka sepsaná jakýmsi lékařem „Výživa cyklistova“, kde se se zdviženým ukazováčkem vykládalo, co máme jísti a čeho se máme vystříhati před výletem na kole, během něho a po něm, den před ním, za odpočinku, za sucha a při dešti, vedle jiných zdravotnických rad pro určité okolnosti. Bohudíky je její spisovatel již mrtev; doporučuje totiž sedět rovně jako svíčka, s prohnutým křížem a byl by jistě trapně dotčen našimi dnešními ohnutými zády

Pokud jde o vynálezce velocipedu, neznáme jich. Samozřejmě však pocházeli z mé otčiny, neboť Norimberk (Nürnberg) byl odjakživa pln hodinářů, hračkářů a náruživých ochotnických výrobců všech možných podivných věcí; jen od jeho obyvatel možno se nadíti šprýmovného nápadu, že by něco mohlo běžeti na dvou kolech za sebou, nepřekotiti se a ještě k tomu nésti člověka. Zámečník Hautsch a hodinář Farfler tam vyrobili první mechanicky poháněný vůz – to bylo před třemi sty lety; a v Germánském museu stojí dvoukolé běhací stroje (draisiny), jež se tu vyráběly již před francouzskou revolucí. Rybář ze Schweinfurtu přišel na myšlenku otáčivých šlapadel; a třebas Anglie byla první, která vytloukala kapitál ze stavby velocipedů, nejdříve si s tím problémem lámali hlavu Norimberčané, a z jejich trychtýře velociped vyskočil.

Velmi brzo přestala býti jízda na kole snobisticko-mondénním sportem a stala se sociálním činitelem. Nátlak cyklistických spolků přinutil železnici, aby přijímala kola k dopravě. Nesčetní dělníci a zaměstnanci mohli bydliti dále od svého působiště, mohli si vystavěti odlehlý domeček nebo najmouti chatu venku. Když ještě nebylo společných kuchyní v továrnách, zato však pracovní doba byla delší, přijížděla teplá polévka z domova na kole. Velociped má nemalou zásluhu o to, že prořídly čtvrti nájemných kasáren.

Zvláštním druhem lidí, kteří si zasluhují zmínky, byli amatérští stavitelé velocipedů – předchůdci rádiových kutilů; pro ně nebylo kolo ani tak dopravním prostředkem jako hříčkou trpělivosti. Existují od té doby, co lze v obchodech s velocipedy koupiti všelijaké obzvláště nové a dobré součástky. Můj mladý přítel Pit obnovoval během roku, podle živější nebo ochablejší horlivosti i podle peněžních prostředků, své kolo kus za kusem. Když bylo hotové, bylo zcela nové a dvakrát tak drahé. Ostatní dosažitelná kola v mém příbytku byla zatím ovšem rozebrána a postrádala té či oné součástky. Konečně byl ten mistrný kousek pohromadě, byl postaven do kouta a Pit si přál pušku.

Mnohý z nás si dnes zase snesl svého starého přítele s půdy, vyčistil jej, až se leskl jako zrcadlo, a přitáhl všechny šrouby. Choval se dobře, jako všichni skuteční přátelé, kteří dovedou čekati. Mnohý si na něj sedal trochu nesměle; ale s jízdou na kole je to jako s plaváním a jízdou na koni: nikdy se nezapomenou. Třikrát pořádně přišlápneme na pedály a už se vznášíme v sedle. Jenom bolavé svaly nám ukážou, že bylo zatroleně třeba namazati nejenom kolo, nýbrž i vlastní šlapadla...