I bez SMS je možné vypsat vášeň, smutek a lásku (2. díl)

Nepředbíhejme. Rilke Cvetajevové odpovídá obratem: „Vztáhlas ke mně ruce, nejdřív jednu, pak druhou, a pak jsi je sepjala; pohroužilas mi je do srdce, Marino, jako do koryta bystřiny… Cítíš to, básnířko, jak ses mne zmocnila?“ vzdychá vzrušený bard. A pak se střídají jeden citový kompliment za druhým.

Cvetajevová Rilkovi: „Muselo se stát všecko, abys mohl přijít Ty!“ Rilke Cvetajevové: „Marino, díky za svět!“ K Pasternakovi (kterého o své bouřlivé korespondenci s Rilkem neinformuje) je Cvetajevová uměřenější: „Borisi, mně nezáleží na tom, kam letím. A snad i v tom spočívá má hluboká nemorálnost. To, co píšeš o sobě, bych mohla opakovat o sobě: na všech stranách láska, láska, láska. A – nedělá mě šťastnou…“

Pasternak Cvetajevovou ve svém srdci dusí, vyčítá jí, že mu Rilka „přebrala“ – a na něj zapomněla. Cvetajevová Pasternakovi: „Borisi, udělala jsem to úmyslně. Aby nebyl oslaben ten úder radosti z Rilka. Rozmělněn na dva. Aby se nemísila dvojí voda…“ Cvetajevová vystřízlivěla i z Rilka. 3. června (1926) mu píše: „Tobě jenom několik vět z mého dopisu Borisi Pasternakovi: ,Když jsem se Tě nejednou ptala, co bychom si počali spolu v životě, jednou jsi mi odpověděl: Pojedeme za Rilkem. Ale já Ti říkám, že Rilke je přetížen, že nepotřebuje nic, nikoho. Vane z něho chlad vlastníka, v jehož vlastnictví jsem už zahrnuta…‘“ Cvetajevová (Rilkovi) pokračuje: „Má láska k Tobě se rozdrobila do dnů a dopisů, do jednotlivých okamžiků a řádek. Taková jsem já. Taková je láska. Nevděčná. Sebeubíjející… Nechci k Tobě. Nechci chtít.“

Pasternak se evidentně trápí. V červnu píše Cvetajevové: „Na nějaký čas mě vymaž z vědomí. Proč Tě o to prosím? Prožívám chaotické dny…“ Za týden, jako mávnutím proutku, týž Pasternak píše: „Miluji Tě celou svou bytostí a pevně Tě objímám. Nevěřím, že mě od Tebe dělí rok…“ Cvetajevová odpovídá laskavě, ale věcně: dává přednost popisu svých trampot, které souvisejí s její snahou vrátit se z Paříže do Prahy. Pasternak kontruje popisem svých zdravotních potíží v letní Moskvě. Cvetajevová se v odpovědi rázně vrací na citovou hrací plochu: „Nemohla bych žít s Tebou proto, že bych Ti nerozuměla, ale proto, že bych Ti rozuměla. Trpět proto, že druhý má pravdu, pravdu, kterou máš zároveň i ty: trpět, že jsi v právu – nedokázala bych snášet takové ponížení…“ Pasternak je v tu chvíli v pěkné bryndě. Píše Cvetajevové o lásce ke své ženě, píše o budoucím přátelství obou rodin, jeho a její, ale pak z něj zase vytryskne „Miluji Tě nanejvýš šíleně!“, aby dopis ukončil zoufalým „Zapřísahám Tě, nepiš mi!“.

Rilke se ještě činí jako správný profesionál. V červenci píše Cvetajevové: „Marino úžasná, Tvůj jazyk je jako odlesk hvězd, když se objeví na vodní hladině a zmítaný a rozechvěný vodou, odplouvá pryč…“ Cvetajevová, jako by jí instinkt radil hladit,a ne zraňovat, odpovídá: „Rainere, chci k Tobě… Nezlob se, jsem to pořád já, já chci spát vedle Tebe – usnout a spát.“ A v dalším dopise s ještě hlubší předtuchou: „Rainere, stmívá se, miluji Tě. Houká vlak…“ Ještě v srpnu píše Cvetajevová Rilkovi: „Rainere, musíme se setkat tuto zimu…“ A 31. prosince 1926 píše Pasternakovi: „Borisi! Rilke je mrtev…“ A druhý den: „Borisi, už nepůjdeme za Rilkem. To město už neexistuje.“ Pasternak odpovídá až za měsíc: „Milá přítelkyně, píšu Ti jen příležitostně, pak znovu zmlknu… Pro mne všecko ztratilo smysl. A nyní se snažme žít dlouho – urážlivě dlouho – je to moje i Tvoje povinnost…“

Rainer Maria Rilke zemřel ve Švýcarsku 29. prosince 1926 na leukémii, Marina Cvetajevová (která se s rodinou, oklamaná Stalinem, vrátila v roce 1939 do milovaného Ruska jako „velká ruská básnířka usoužená osamělostí v emigraci“) byla nucena spolknout fakt, že jí NKVD zatkla manžela a dceru a s malým synem ji poslala do vyhnanství do daleké Jelabugy. Německý útok na Sovětský svaz už nespolkla: v druhé polovině roku 1941 spáchala sebevraždu. Relativně „urážlivě dlouho“ žil Boris Pasternak (mj. autor velkého románu Doktor Živago, kterému sovětský režim nedovolil převzít Nobelovu cenu). Zemřel v roce 1960 ctěn každým normálním Rusem. A že jich bylo.

Archiv, časopis Krásná 2009