Hippies a co bylo potom (2. díl)
Ostatní na nich přitahovala také schopnost těšit se ze života. V jejich domech se žilo často příjemněji než vbohatších domech střední třídy, jídlo bylo zdravější a jejich hudba byla neporovnatelně lepší.
Úkolem práce není již vydělávat jen peníze, ale vytvářet význam. Osobní růst a povolání se doplňují. To má za následek jakousi vyšší formu sobectví, ve které dřívější sociální étos, který na první místo stavěl společnost, staví dnes na první místo sebe. A protože práce a seberealizace se navzájem doplňují, tak se dělá stále víc a s prací rostou zisky. Práce intelektuální elity se změnila v duchovní poslání, a tak se k ní přistupuje se zápalem umělců a misionářů. Intelektuálové se naučili dívat se na svou kariéru kapitalistickou optikou. Vyhledávají mezery na trhu.
Dřív považovali myšlenky za zbraně, ale dnes je chápou jako majetek. Jejich život je směsí kariérismu a altruismu, honba za pravdou se směšuje s honbou za vlastním domem. Americký sociolog David Brooks k tomu dodává, že v celých amerických dějinách není zaznamenán jediný případ člověka, který by se rostoucím úspěchem stal příjemnějším. Trpí příjmovou ztrátou paměti – jakmile dosáhnou vyšší finanční úrovně, okamžitě zapomínají, jaké to bylo o stupeň níž.
Sociální normy se proměňují – dnes nám nevadí sexuální vtipy, ale panuje nechuť k etnickým žertům. Není nutné být skvěle oblečen, ale nemůžeme plivat a kouřit. Na děti jsme méně řiísní, ale víc jim zasahujeme do života. Teta Polly v Tomu Sawyerovi sice používala výprasku, ale dovolila Tomovi hodiny se toulat a užívat si dobrodružství. Lidé se již neopíjejí, ale také nemají ve zvyku sedět dlouho do noci a povídat si.
Lidé stále věří v boha, ale častěji to je bůh osobní v rámci spirituality bez závazků. Svoboda také znamená, že si neustále necháváte otevřené možnosti, nikdy se nerozhodnete pro nějakou pravdu, nikdy nedojdete k cíli. Spíš než o jednu cestu se jedná o sbírání duchovních zážitků různých kultur. Jsme možná zotročeni svojí nenasytnou touhou po svobodě a různorodosti, říká Brooks a navrhuje, že duše možná netouží po pestré sbírce zajímavých a působivých prožitků, ale po jedné pravdě, po trvalejších vztazích, po společenství.
D. Brooks se odvolává na Alana Ehrenhalta, který napsal knihu o řiívějších dělnických čtvrtích v Chicagu Ztracené město. Píše v ní, že jsme jako človûk, který sedí před televizí a cvaká dálkovým ovládáním a během hodiny si vybere a odmítne deset pořadů, a přitom má pocit, že o pár kanálů dál může být něco zajímavějšího. Je to situace člověka, který se rozvede, když manželství přestane být příjemné, a odejde ze společenství, které jej občas nudí.
Nakonec pak zjišťuje, že nemá nic, čeho by se mohl držet. Tento život nevede k nějakému katastrofickému zhroucení nebo pádu do amorálnosti, ale k mnoha polozávazkům, polosvobodám a kompromisům. Jako by nás místo Posledního soudu čekala jen Poslední diskuse. Ale přesto jsme dosáhli určité tolerance, slušnosti a otevřenosti. Není to málo. Intelektuální život se zlepšil, ale ztratil něco ze své hloubky. Je jednoduché hledat argumenty pro a proti – nepochybně existují.
Ale i sociální síly mají svoji dynamiku – osvobozená 60. léta byla také reakcí na sešněrovanou protestantskou morálku let padesátých a podobně se i 70. a 80. léta vymezovala vůči ztracené generaci beatniků, takže člověk již někde v kostech vnímá, jak narůstá averze vůči sladkým bezkonfliktním životům, a někde v kořenech hip hopu již vyciťuje další přicházející rozhněvanou generaci.
