Generál Laudon jede přes vesnici, aneb Zámek Bečváry

V Bečvárech stojí dva zámky, starý, Hillebrandta z Prandova z 18. století, a nový, arcivévody Karla z roku 1800. Obec, známá již jako zemský statek, patřila před stavovskou bouří roku 1618 rytířskému rodu Myšků ze Žlutic. Pak byla prodána Janu Oktaviánu Vchynskému z Vchynic a roku 1668 připadly Bečváry královské komoře, která statek prodala Petrovi baronu Ugarte, v letech 1745-1763 byl majitelem již zmíněný Jiří Hillebrandt z Prandova. Od něho koupila panství roku 1763 Marie Terezie a darovala jej baronu Ernstovi Gideonu Laudonovi, vítězi nad Fridrichem II. Pruským. Tehdy bylo panství oceněno na 73 000 zlatých, což byla částka, kterou by Laudon mohl stěží ušetřit z pouhé gáže.

Generalissimus Laudon

Ernst Gideon von Laudon (Loudon), jeden z nejschopnějších rakouských vojevůdců, se narodil 2. února 1717 v Tootzenu v Livonsku, dnešním Estonsku, a zemřel 14. 7. 1790 v Novém Jičíně. Pocházel z chudé pobaltské šlechtické rodiny skotského původu, odedávna usazené v Livonsku. Oženil se s patnáctiletou Klárou von Hagen, která mu přinesla věnem tisíc zlatých. Kvůli ní přestoupil na katolictví. Jejich jediné dítě zemřelo, a tak všechny statky získané v Rakousku a na Moravě (Bystřice pod Hostýnem) zdědil bratr.

Zprvu působil v ruských službách, ale z nesouhlasu s poměry v ruské armádě z nich roku 1742 vystoupil. Ucházel se o vstup do pruských služeb, král Fridrich II. ho však odmítl. Od roku 1744 působil v rakouské armádě, ve službách Marie Terezie, ale ani tam to neměl lehké. Postup mu přinesla teprve sedmiletá válka (1756–63). Poprvé se proslavil jako velitel malého oddílu, jenž u Domašova odvážně přepadl transport vezoucí zásoby pruskému králi obléhajícímu Olomouc. Účastnil se mnoha bitev (u Kolína, Hochkirchu, Kunnersdorfu, Landshutu, Lehnice), dobyl Kladsko a Svídnici. Měl však neustálé konflikty se svými nadřízenými, neboť prosazoval ofenzivní strategii.

I když byl po skončení války jmenován polním zbrojmistrem, odešel na čas do ústraní do Čech. Znovu se proslavil ve válce proti Turkům v letech 1788 až 1789, kdy se mu podařilo dobýt Bělehrad. Byl jmenován generalissimem (v rakouských dějinách tento titul obdrželi jen Albrecht z Valdštejna a vévoda Evžen Savojský) a vrchním velitelem rakouského vojska. U vojska patřil k nejpopulárnějším velitelům. Jednak díky tomu, že jeho kariéra byla dílem jeho vlastních schopností, jednak pro skutečnost, že nikdy nebyl oblíben u dvorských kruhů. Byl tak populární, že Josef Haydn roku 1779 svoji symfonii C-dur nazval Laudon.

V Novém Jičíně, odkud řídil přípravy pro případ války s Pruskem, roku 1790 onemocněl a za několik dní zemřel. Jeho tělo bylo převezeno nejprve do Vídně a potom bylo uloženo na jeho panství Hadersdorf. Je pohřben v tamním zámeckém parku.

Laudonův pobyt v Bečvárech

Za Laudonova pobytu 1766-1774 byl zámek rozšířen a dostavěn již v rokokovém stylu, zatímco v interiérech se uplatnily některé klasicistní prvky. Nový majitel postupoval značně velkoryse. Kontakt s domovem úplně neztratil, v Bečvárech žil jeho podkoní Litevec Ivan ještě roku 1843. Jedna z hospodářských budov byla po smrti generála nazývána Laudonova kasárna, údajně ji obývala setnina hraničářských granátníků, která vykonávala u c.k. polního zbrojmistra strážní službu. Nevíme, zda na zámek jezdila jeho žena Klára. Na zimu bývalo zvykem odjíždět do Vídně. Zámek za jeho pobytu snad navštívil i osvícenský spisovatel Ch. F. Gellert z Drážďan, jemuž se Laudon obdivoval.

Laudonovou vášní byla botanika, ale také věda, věnoval se oblíbenému studiu plánů a map. Prožil zde několik let samovolného odloučení od válečného řemesla a vídeňských intrik Dauna a Lacyho. Nebyl tu však moc spokojen. Kromě panství v Bečvárech mu staroměstský magistrát na důkaz vděčnosti, které prokázal Českému království, věnoval dům č.p. 226 v Dominkánské, dnes Husově ulici U Tří kachen. Zde většinou pobývala jeho žena Klára. Laudon, rozmrzen selskými nepokoji v Čechách, dům stejně jako Bečváry prodal státu a zakoupil zámek v Hadersdorfu u Vídně.

Zámek Bečváry

Laudonův zámek s kaplí byl postaven pražským stavitelem Ignácem Palliardim podle návrhu J. J. Wircha, autora pražského arcibiskupského paláce. Jednopatrová budova je čtyřboká s malým dvorkem uprostřed. Hlavní vstup je ze západní strany a hlavní průčelí je obráceno na východ do zahrady. Průčelí do zahrady je bohatě zdobeno rizalitem, který vystupuje až do prvního patra do hlavního nádherně malovaného sálu ve stylu „al’italien“. Do sálu se vystupuje ze zahrady dvoukřídlým kamenným schodištěm zdobeným dekorativními vázami, páry amoretů, Chronosem požírajícím svoje děti a Venuší laškující s Amorem. Putti (motivy nahého dítěte)a vázy pocházejí z dílny pražského sochaře Ignáce Františka Platzera (zhruba z roku 1770). Zahradní fasáda je zdobena reliéfním erbem Laudona s válečnými emblémy. Mansardová střecha je opatřená prolamovanou balustrádou, na ní stojí čtyři vázy a uprostřed velká plastická trofej. V přízemí zámku je kaple sv. Michala, která zasahuje do výše prvního patra. Oltářní architektura je namalovaná na stěně, jíž vévodí obraz sv. Trojice od J. J. Redelmayera.

V prvním patře je uprostřed zahradního průčelí nejlépe zachovaný hlavní sál obdélníkového půdorysu, který stoupá do parterové výše, na stěnách jsou malované kanelované korintské pilastry působící plastickým dojmem, nad nimi malovaná balustráda, na níž nad okny a výklenku jsou grisaillové medailony s alegorickými postavami Síly, Moudrosti, Slávy a Vítězství. Na stěně proti vstupu ze zahrady je socha sedící okřídlené postavy, která nahlíží do rozevřené knihy, kde jsou podpisy tvůrců malby J. Hagera a J. J. Redelmayera s datací 1774. Nade dveřmi je dvojice hrajících si dětí, nad osovými dveřmi výjev spícího Aenea pod palmou, v pozadí bůh řeky vylévá vodu z nádoby, klečící rytíř vrývá mečem do kamene jméno Aeneas, kolem stojí jeho druhové. Na stropě nízce klenutém je opět Aeneas, který ukazuje druhům na kresbě a modelu dřevěného koně zhotoveného ke zkáze Troje. V oblacích je postava Athény, v pozadí fantastické útvary města.

Kompozice je dekorativní s divadelním efektem a pozoruhodně živými barvami. Ve špaletách oken jsou emblémy hudby, malířství, a sochařství - společné dílo Josefa Hagera (1726-1781) a Josefa J. Redelmayera (1727-1788). Ve výklencích stojí bíle polévaná vídeňská luisézní kamna na válcovitých podstavcích, ověšená girlandami, ozdobená mytologickými postavami. V postranních, k hlavnímu sálu přiléhajících pokojích stojí podobná, ale jednodušší kamna. Ostatní místnosti v přízemí a v prvním patře byly zčásti přestavěny. Severní křídlo doplnila nová zámecká kaple.

Dalším majitelem se v letech 1800 až 1824 stal arcivévoda Karel Ludvík. Ten nechal na nádvoří vystavět nový dům pro hosty, protože Laudonův zámek byl příliš malý. Rozšířil zahradu a přeměnil ji v anglickou. Roku 1824 si zámek koupil Martin Liška. Ještě ve 30. letech 20. století patřil Kláře Frenglové, která obeslala některými exponáty ze zámku první výstavu Pražského baroka, uspořádanou ve Valdštejnském paláci. Po roce 1945 zde byl umístěn depozitář archívu ČSAV. Dnes je zámek v majetku soukromé osoby a je nepřístupný. V současné době je v rekonstrukci.

Archiv, časopis Krásná 2007