Eva Vlasáková

Tanec s jaguáry

Vím přesně, kdy se to stalo…

Bylo to začátkem února v Belize na jedné z mých dlouhých cest,

kdy procházím docela sama s batohem na zádech

a průvodcem Lonely Planet v kapse zeměmi hodně vzdálenými.

Viděla jsem už předtím pyramidy a obdivovala mnoho chrámů,

některé napůl utajené či téměř skryté.

I toto místo – bájné město Mayů

Lamanai

příroda jen nerada vydávala.

Obkroužené temnou líně tekoucí řekou, napůl pohlcené džunglí

váhavě dovolovalo přiblížit se.

Procházela jsem těmi nádhernými prostory,

stoupala po schodištích napolovic zbořených,

nechala se mást matoucími průhledy nádvoří

a nekonečným řazením povlovných stěn.

Pak se to stalo:

ocitla jsem se před chrámem Jaguárů – a v té chvíli jsem docela zmizela.

Už jsem tu nebyla já, jen nějaká zdvojená bytost, podléhající

lákání těch krásných tvorů a začínající tančit s jaguáry.

Nejprve uprostřed smečky, pak postupně

s každým z těch nádherných zvířat – bylo jich tolik!

Tančili –

vláčné pohyby

jemná prohnutí

žluť úžasných těl

blýskání bílobílých zubů

a úsměv jejich i můj. Štěstí a dokonalá radost.

Zavírám oči, nechci odejít.

Patřím sem, chci tady zůstat, navěky tančit

s jaguáry

Převzato z kalendáře Krásné paní 2010