Dvakrát kandidovala do zemského sněmu - Marie Tůmová (3. díl)
Kdykoliv se v tisku před sto lety objevilo jméno Marie Tůmové (1867-1925), následovalo v závorce: vnučka Františka Ladislava Čelakovského. Duch vlastenectví z dob národního obrození už pomalu vyprchával, ale verše českého pěvce stále žily.
Do třetice všeho nejlepšího
V roce 1912 byla za poslankyni navržena mladočeška Božena Viková-Kunětická. Františka a Marie každou středu a sobotu, od dubna do června, jezdily na Mladoboleslavsko a Nymbursko agitovat. Svolávaly schůze, kreslily plakáty a vylepovaly je. Klepaly na dveře dům od domu a přemlouvaly oprávněné voliče a voličky, aby do urny vhodili hlas pro ženu. Brodily se venkovským blátem, dospávaly v nevytopených hostinských ratejnách nebo na tvrdé nádražní lavici. K ránu se vracely do Prahy a byly rády, že do osmi stihnou školu.
Někteří muži je posílali k vařečce a místní tisk jim spílal do teroristek. Přesto Božena Viková-Kunětická byla zvolena. Za svůj primát mohla děkovat Františce Plamínkové a Marii Tůmové.
Sešlost Evropanek v Praze
Úspěchem mladoboleslavské volby se Češky mohly chlubit před stovkou cizinek, které v roce 1913 přijely do Prahy cestou na kongres Mezinárodní aliance za volební právo žen v Budapešti. Marie, znalá němčiny, angličtiny, italštiny a ruštiny, je vedle Františky srdečně vítala na galakoncertu v Obecním domě. Akci podpořil pražský magistrát a Marie na ni věnovala ze svého deset tisíc korun. S mnoha delegátkami se znala už z londýnského a stockholmského setkání.
Pokud někteří Pražané čekali senzaci, že přijedou sufražetky a budou vytloukat výlohy nebo se přivazovat k Matyášově bráně na Pražském hradu, byli zklamáni. Z vlaku vystupovaly distingované dámy, štíhlé a příjemné. Po tři dny poznávaly Prahu, její tisíciletou historii, kulturu a umění, pochopily, že v Rakousku-Uhersku není jen Vídeň a Budapešť.
Na setkáních v Ženském klubu a při slavnostních večeřích debatovaly o své spravedlivé věci, zatímco satirické časopisy je karikovaly jako hrubé, neotesané mužatky s neurvalými gesty a surovým výrazem v divoké tváři.
Zamilovala si Podkarpatskou Rus
Národ byl osvobozen od Habsburků a Marie, věrná rodičovskému odkazu, uposlechla výzvy a rozhodla se pomáhat nejen českému, ale také slovenskému a rusínskému národu. Během války byla jmenována ředitelkou měšťanky na Žižkově, první ženou na tomto postu, přesto opustila rodné město, učila na slovenských školách a v Užhorodě a Mukačevě organizovala vyučování ručních prací.
Když 30. března 1924 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze zahajovala putovní výstavu lidové tvořivosti Podkarpatské Rusi, nikdo si nevšiml, že schází. S láskou brala do ruky rusínské výšivky a krajky a přednášela o tamních krojích. Vernisáže se zúčastnili ministři, poslanci, senátoři a kancléř Šámal.
Na jaře 1925, vysílená nedostatečnou stravou a špatným bydlením, skončila v sanatoriu v Tatranské Poliance. Do Prahy ji narychlo převezli autem Červeného kříže, ale ani podolské sanatorium ji už nezachránilo. K hrobu na Olšanech ji doprovodili čtyři mladší bratři.
Nebyla již mladá, když jsme začaly s její kandidaturou na Vysokomýtsku. Ale dovedla se mnou, zdravou a plnou síly, odpoledne po vyučování jet do volebního okresu, pobýt tam v jednáních… A přes noc jet zpět.
Františka Plamínková
Archiv, časopis Krásá 2011, Fotografie: Wikipedie, Pixabay
