Cesty jarní oblohou (2. díl)

Pojďte s námi na procházku. Půjdeme po cestách dosud nevyšlapaných, vinoucích se líbeznými dalekými krajinami. Budeme putovat místy, která nedílně patří k naší přírodě – po obloze. Jen u nás tvoří vznosný barokní strop české země. Procestujeme jej tedy křížem krážem v různých ročních dobách a zastavíme se u zajímavých a pozoruhodných míst. Prohlédneme si je někdy prostým okem, leckdy se ale vyzbrojíme triedrem nebo i dobrým dalekohledem.

S příchodem jara se zimní souhvězdí den po dni sklánějí níž a níž k západnímu obzoru a na jejich místo nastoupí hvězdy jara. Po zimním hvězdném ohňostroji se obloha zklidní, hvězd na ní září poskrovnu. Zatímco pozemská příroda se probouzí, kvete a voní, vesmír má jinou představu a předvádí nám svou hloubku. Na jaře spatříme jen bližší hvězdy v nevelkém počtu. Bohatá Mléčná dráha uléhá k severnímu obzoru a ztrácí se. Největší poklady jarní oblohy však leží v nesmírných dálkách a odhalí ho teprve velké dalekohledy.

Typickým jarním souhvězdí je Pastýř. Jeho nejjasnější hvězdou je výrazný oranžově žlutý Arkturus, čtvrtá nejjasnější hvězda oblohy. Najdeme ji snadno; a kdybychom si nebyli jisti, ověřme si, zda na hvězdu ukazuje prodloužený oblouk oje Velkého vozu. Oproti hvězdě Regulus svítí Arkturus poněkud méně, jako 114 Sluncí. Je však výrazně blíž, 37 světelných roků, a proto je tak jasný. Zůstane viditelný ještě dlouho do léta. Oranžové zabarvení Arktura znamená, že jde o hvězdu méně žhavou než většina ostatních. Slabší hvězdy Pastýře tvoří obrazec tvaru pětiúhelníku, který si můžeme představit jako hlavu, ramena a pás. Pás zdobí vlevo pěkná dvojhvězda Izar, kterou ukáže dalekohled jako jasnější oranžovou a slabší modravou hvězdičku.

Po Lvu a Pastýři je třetím nejvýraznějším souhvězdím Panna. Na obloze patří k nejrozsáhlejším, ale příliš výrazné není; svítí totiž hlouběji na jihu. Nejjasněji v něm září bílá hvězda Spica, k níž v oblouku ukazuje oj Velkého vozu: napřed k Arkturu, pak ke hvězdě Spica. Tato hvězda tvoří spolu s Arkturem a Regulem obrazec takzvaného jarního trojúhelníku. Z trojice hvězd jarního trojúhelníku je nejvzdálenější a nejsvítivější právě Spica, vzdálená 262 světelných roků a se svítivostí téměř 2300 Sluncí. Na obloze však není tak nápadná; je přece jen dost daleko. Z hvězd Panny můžeme v duchu vytvořit obrazec tvaru Y, nebo ti sportovně zaměření si tam představí „překážkovou závodnici“. Horní hvězda pak znamená hlavu, dvě další představují švihající paži, Spica s další hvězdou představuje nohu, která se už přenesla přes překážku, a hvězdy vpravo, v západní části souhvězdí značí nohu, která se přes překážku teprve přenese.

Lev, Panna a Pastýř jsou tři hlavní souhvězdí jarního nebe. Ostatní souhvězdí budou méně nápadná, ale pro znalce oblohy o nic méně zajímavá.

U ramen Pastýře je půvabný oblouček hvězd, nazývaný Severní koruna. Podle bájí to byla koruna královské dcery Ariadny. O tuto princeznu se ucházel Dionýsos, a aby jí dokázal svůj božský původ, přenesl její korunku na oblohu. Nejjasnější hvězdou souhvězdí je Gemma, vzdálená 75 světelných roků. Poblíž Gemmy se skrývá kupa galaxií v obrovité vzdálenosti – přes miliardu světelných roků. Je nejdál z těch, o nichž jsme zatím mluvili.

Souhvězdí Honicích psů najdeme pod hvězdami oje Velkého vozu a západně (tedy napravo) od Pastýře. Uvidíme tu všeho všudy dvě hvězdy. Jasnější z nich má zvláštní jméno Cor Caroli, tedy Srdce Karlovo, a je pojmenována na počest anglického krále Karla I. Stuartovce, o němž píše i Alexandr Dumas ve svých Třech mušketýrech. Už malý dalekohled nám Cor Caroli ukáže jako pěknou dvojhvězdu. Pozoruhodnou dvojici galaxií najdeme pod ojí Velkého vozu, ale už v Honicích psech. Větší z nich je k nám natočena svou osou a ukazuje krásnou spirálovou strukturu, proto jí říkáme Vírová. Je velká jako naše Galaxie a na konci dlouhého spirálního ramene má jakoby přivěšenu menší galaxii; ta je však ve skutečnosti dál. V dalekohledu je z celé dvojice vidět jen mlhavý obláček; její krásu ukáže až fotografie. Objekt je vzdálen 30 milionů světelných roků.

Souhvězdí Honicích psů nepochází ze starověku, zavedl je kolem roku 1690 Jan Hevelius. Na starých mapách je zakresleno jako dva psi, Asterion a Chara, které drží na vodítku Pastýř. Tak vidíte – souhvězdí je malé, ale zajímavostí skrývá hodně.

 Západně od Lva je další nevýrazné, ale kupodivu prastaré souhvězdí Raka. V historických rytinách je často zobrazen jako krab. Podle jedné z bájí to byl onen rak, který bránil Hydru v boji s Herkulem a při tom zahynul. Bohyně Héra jej pak za odměnu umístila na oblohu. Obrazec hvězd Raka má podobu obráceného ypsilon. Uprostřed spatříme jako mlhavý obláček otevřenou hvězdokupu Praesepe, tedy Jesle. Triedr v ní ukáže desítky hvězdiček. Tato skupinka je vzdálena asi 550 světelných roků. Otevřené hvězdokupy jsou skupiny hvězd, které společně vznikly v některé mlhovině a pospolu se dosud pohybují prostorem. U hvězdy 55 v Raku známe 5 planet. Je to zatím nejbohatší planetární soustava mimo Slunce. Žádná z těchto planet se však nepodobá Zemi.

Skromná souhvězdí jara často obohatí Měsíc. Mezi hvězdami se posouvá od západu na východ a mění přitom své podoby. Pak zůstávají pozorovatelné jen nejjasnější hvězdy, ty slabší Měsíc přezáří. Jako jasné hvězdy svítí planety, například Saturn, který se v roce 2009 pohybuje souhvězdím Lva a později Panny.

Naše putování hvězdnou oblohou dospělo ke svému cíli. Navštívili jsme všechna významná jarní souhvězdí. Cíl je také východiskem k další výpravě – cestě za letní oblohou. Vlastně nemusíme čekat až do léta. Stačí počkat pár hodin a na východě se vynoří hvězdy letních nocí. My však budeme věrni zásadě starých řeckých filozofů: uměřenost – sofrosíné – by měla být závazná i pro nás. Počkáme proto do léta.

Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay, Wikipedie