Buďte zamilované, budete šťastné!

Před divochy (fauvisty) Matissem a Mauricem Denisem udělal revoluci v umění jeden z velikánů evropské malby 19. století – Paul Gauguin. Postupně začal uvolňovat barvy ze zajetí realismu a vytvořil prozářenější a jasnější svět, k čemuž mu bylo nápomocno nejen blízké přátelství s mnoha dnes pověstnými umělci a láska k japonským tiskům, ale také Pont-Avenský okruh, světlo tahitských ostrovů i prostota a jas Tahiťanek.

Co tvořil do svých 31 let, je nám úplně neznámo, neboť jeho byt vyhořel a většina dokladů o jeho životě a výtvarné činnosti zmizela. Gauguinova manželka s údivem píše, že si jej brala, aniž by tušila cokoliv o jeho skrytých uměleckých ambicích a talentu. Zpočátku také Gauguin maloval jen o nedělích a malířem „na plný úvazek“ se stal až po setkání s Pissarem, nestorem impresionistů, a s bratry van Goghovými, kteří jej morálně podpořili a uspořádali mu první výstavu. Mnohokrát vystavoval na impresionistických výstavách, ať už zde prezentoval malby či dřevěné sochy a reliéfy. Byl i grafikem, k této činnosti jej jistě inspirovali Japonci a další východní kultury.

Jeho slavné tahitské dřevěné štočky jsou nyní ve sbírkách pražské Národní galerie jen díky uměnímilovnosti generála Štefánika, který vyrostl v pařížském prostředí a velmi dobře věděl o Gauguinově hodnotě. Když se při svých cestách roku 1910 dostal na Tahiti, šel po Gauguinových stopách, prodíral se houštinami, aby se dostal do domků Gauguinových vahiné, které byly svým pánem obdarovány dřevěnými štočky. Tyto Štefánik nakoupil a po první světové válce se jedenáct štočků dostalo do Prahy. Roku 1951 byly uloženy v Národní galerii. Ještě v Paříži z nich pořídil T. F. Šimon sérii otisků, po druhé z nich tiskl v Praze v meziválečném období František Kobliha a počátkem šedesátých let byly grafikem Janusem Kubíčkem pro Národní galerii provedeny poslední otisky.

Gauguinův odkaz Evropanům je dnes znovu probírán na pařížské výstavě v Grand Palais, kam se můžete vypravit až do 19. ledna 2004. Výstava je zaměřena především na Gauguinovy tahitské pobyty. Soustřeďuje se kolem jednoho z nejvýznamnějších Gauguinových mistrovských děl, obrazu D’ou venons-nous? Que sommesnous? Ou allons-nous? (Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?) z Bostonského muzea. Poprvé po padesáti letech se obraz znovu objevil v Paříži. Vznikl roku 1897, když odjel Gauguin do Tichomoří podruhé.

V souvislosti s tímto dílem je představeno asi padesát obrazů, které Gauguin na ostrovech namaloval, a asi třicet soch a objets d’art, přes šedesát kreseb, pastelů, grafik a monotypů stejně jako jeho nejvýznamnější rukopisy jako Noa-Noa. Celek je ilustrován polynéskými předměty, podobnými těm, se kterými se mohl v Tichomoří setkat. Po předcházející výstavě PontAvenské školy v Palais du Luxemburg je rozšiřován a doplňován francouzskému, euroamerickému i celosvětovému publiku obraz tohoto nevšedního nestárnoucího umělce. Pařížská výstava poputuje dále do Bostonu, ke bude k vidění od 29. února do 20. června 2004.

Gauguin zůstal věrný ideálu svobody a lásky, a i když byl v posledních letech velice nemocen, nevrátil se k usedlým evropským tradicím a svými díly nám stále připomíná tahitské poselství: „Buďte zamilované, budete šťastné.“

Paul Gauguin se narodil roku 1848 v Paříži a zemřel v roce 1903 na ostrovech Markýzy. Za svůj život vytvořil nejen množství obrazů a kreseb na nejrůznějších podkladech, ale také vějíře, sochy, převážně dřevěné, keramiku, litografii, lepty, grafiky a velkou škálu monotypů s překvapivými variacemi.

jistě podnítil Camille Pissaro (setkání v letech 1878 až 1879) a další impresionisté se svými novými postupy. Od roku 1883 se rozvíjí Gauguinůvum, podněcován pobyty v Normandii, v Rouenu, v Kodani a v Dieppe, známém francouzském přímořském letovisku. Rozhodující je rok 1886, kterým je datován jeho první pont-avenský pobyt. Gauguin, dosud přítel a žák Pissarův, obdivovatel Degase a Maneta, se postupně stává vůdčí osobností avantgardy. Jeho růst pokračuje také díky podpoře bratrů van Goghových; Theově vystavovatelské aktivitě a Vincentově inspiraci spolu s jejich společným pobytem v Arles.

Roku 1889 se obrazem život a smrt snaží jít dále než Degas a právě tímto obrazem formuluje své nové pojetí malby. Roku 1891 po smrti Vincenta van Gogha a Thea van Gogha odjíždí z Marseille na Tahiti, kde jej domorodci pro délku jeho vlasů přezdívají toatavahim (muž-žena). Do roku 1893 zde maluje a do Marseille se vrací se čtyřmi franky v kapse. Téhož roku se stává dědicem majetku svého strýce a prodává ve Francii dosud neznámé čtyři tahitské obrazy, které vystavuje u Druand-Ruel. Dva z nich koupil Degas.

Roku 1894 odchází do Bretaně a do Pont-Aven. V roce 1895 pořádá další prodej v Hôtel Drouot a ze 47 děl je prodáno pouze devět pláten, z toho dvě Degasovi. V březnu vystavuje u Vollarda a v červnu odjíždí do Marseille a na Tahiti, kde je v následujících letech opakovaně hospitalizován. Po roce 1900 je velmi produktivní, ale již koncem roku 1902 se jeho zdravotní stav zhoršuje. V květnu 1903 umírá, je pochován v Atnaua, v září je v Papeete uspořádána aukce jeho majetku.

Zinkografie je zvláštním druhem litografie, nepoužívá se však kamene (řec. lithos), nýbrž zinkové desky, do níž se kreslí rydlem nebo jehlou (řec. grafein = psát). Po způsobu dřevořezu se tedy tiskne z reliéfu, poté co bylo pozadí vyleptáno kyselinou. Zinkografií se rozumí jak deska, ze které byl tisk proveden, tak výsledný list. Gauguin tuto techniku, vedle rytí do dřeva, rád používal.