Boží Blíženec Bohuslav Reynek

Boží Blíženec Bohuslav Reynek
(31. 5. 1892–28. 9. 1971) 

Od poloviny dvacátých let do roku 1936, kdy po smrti otce převzal správu statku, pravidelně trávil v Petrkově zimní půlrok. Mezi českými spisovateli našel přátele ve F. Halasovi, V. Holanovi, I. Divišovi a I. Jirousovi; z výtvarníků pak v J. Čapkovi, V. Hofmanovi a J. Šerých. Vystavovat začal roku 1929. Za německé okupace byl v roce 1944 přinucen pronajmout statek Němcům a v únoru 1944 opustit Petrkov. Přestěhoval se i s rodinou do Florianovy Staré Říše, kde zůstal až do konce války.

Roku 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však 1949 stal součástí Státních statků; jako jejich zemědělský dělník pak pracoval do roku 1957. Poté se až do své smrti věnoval především grafické tvorbě a psaní poezie. Byl pohřben vedle své ženy Suzanne Renaudové v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu.Reynek jako básník vstoupil do literatury po 1. světové válce a byl zčásti ovlivněn expresionismem. Ve sbírkách Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby jsou velmi silné motivy smutku, rozpadu a tlení, jež souzní, zejména svou barevností, s poetikou expresionismu. Reynek-křesťan chápe ovšem smutek jako sílu konstruktivní, jako důsledek porušenosti lidského bytí. Po více než desetiletém odmlčení mizí z jeho poezie expresivita výrazu, vše se podřizuje prostotě slova i obrazu; ze smrti-rozpadu se stává smrt-vykupitelka. Reynek se soustřeďuje na hledání krásy v nejprostších věcech svého venkovského okolí a v proměnlivé stálosti přírody. Příroda rodné Vysočiny se stává neodmyslitelnou součástí jeho poezie a vykoupení.

Také Reynkova křesťanská spiritualita se oprošťuje od všeho vnějškově liturgického a koncentruje se do pokorné lásky ke všemu, co žije a trpí. Toto vnitřní oproštění Reynkovy poezie (patrné zejména ve sbírce Odlet vlaštovek) se projevuje i na struktuře jeho veršů: zvyšuje se veršová rytmičnost a zcela mizí žánr básně v próze. Reynekova umělecká cesta je stálým dialogem s Bohem, s člověkem a se sebou samým. Jako překladatel se orientoval na jazykovou oblast francouzskou a německou. Díky znaleckému vlivu J. Floriana a svým častým návštěvám Francie se stal zasvěceným znalcem francouzské literatury, z níž přetlumočil řadu významných autorů. V oblasti německé literatury byl prvním českým překladatelem expresionistických básníků. Jeho nejzávažnějším překladatelským činem bylo přetlumočení veršů G. Trakla, jež výrazně ovlivnily soudobou českou poezii (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček). Stejně jako básnická tvorba i tvorba grafická došla plného uznání až po pádu komunistického režimu v 90. letech minulého století. 

Mrtvá kočka

Vrak z bídy břehu,
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě. 

Nedělní dopoledne

Nad rybníkem na pahorku
odpočívám v stínu zeleného borku,
pln jsem pohody,
a na skokany zlatohlavé, kteří skřehotají
- jest neděla a devět hodin ráno v máji -,
patřím do vody.

A na oranžové se dívám motýle,
v jitrocel, kohoutky rozmilé,
poddán a chud pak nakláním šíji
pod modrým baldachýnem blaha,
světlo z lamp radosti piji,
vůni z lamp radosti dýchám.

Usmívám se oroseným líchám,
podivné milosti vlitím,
uvnitř i zevnitř se měně:
hutnými hrozny se sytím
tajemné, ohnivé, nejplnější vinice.

V duší mé rozlévá se utěšeně
rybník, veliké zrcadlo pokoje,
lehounce a bez konce,
až do Ráje... 

Úsvit v listopadu

Méně listí, více hvězd
ve stromech se mihotá.
Zmohutnila ratolest
vnitrného života.

Skryté krásy kořeny
dlouze pijí z duše vod.
Usmířen a sevřený,
samoty žal, touhy plod,

bělá se dům zřeknutí
jíní zdmi ve výšinách.
Vejíti nás donutí
zimy bič s hvězd uzly v tmách. 

Josef Florian umírá

Kostlivá klika neděsí,
když růžencem ji ovinu.
Za večernicí, za lesy
se vydám v zimní krajinu.

Rmen pod sněhem snad vzpomíná,
zve k rozcestí hloh Božích muk:
zda zavolá mne Kladina,
Jechovec nebo Nepomuk?

Mřeli tu naši přede mnou,
kterému přijdu na stopu?
Pěšinou půjdu tajemnou,
v pustině poklad vykopu.

Kyne mi závěj za branou,
vábí – a věčnost nejvíce.
V mé bílé jizbě zůstanou
zamčeny krásy truhlice. 

Říjen

Za mlhy clonou
z krvavé řízy
říjen se svléká.

Z hájů a hroznů
vytéká ryzí
zlatá řeka.

Přelévá říjen
z dlaně do dlaně
vody a mraky

V nich mihotá se
luna, zrak laně,
s vichry a ptáky 

Dubnový déšť

Déšť líhá v dubnovou líchu
má duše šepotá v tom tichu
šumotavém:

„Otče, déšť ssíláš milý
v milostné jarní chvíli
sladkým splavem;

skřivani nad ním pějí
housata pod ním se pasou
(vždyť jeho krůpěje hřejí)

všichni se kocháme krásou
zvěř, stromy, já i lán;

i jizvy v srdci mém sají
a oddaně se rozvírají
lásce všech ran a han…“

Elhle dlím se vlahém háji
déšť je můj sivý stan,
z převonných nitek stkán.

Archiv, časopis Krásná 2007