Africká královna

O antilopě

Na institutu vedeme a řešíme projekt na ochranu antilopy Derbyho v Senegalu. Antilopa Derbyho je – spolu se slonem africkým a psem hyenovitým – jedním z nejohroženějších druhů v Niokolo Koba. My jsme se zaměřili na antilopu, protože je zajímavá z mnoha hledisek. Je to největší antilopa na světě, může vážit až jednu tunu. Má nejcennější trofej, je to nejdražší zvíře na listině sportovních lovců. Má dva poddruhy – východní a západní. Východní poddruh žije v Kamerunu a Středoafrické republice, kde je možná až 14 000 jedinců, jsou tam dobře řízené parky.

Západní poddruh ale žije jenom v Senegalu, dokonce pouze v národním parku Niokolo Koba coby posledním místě na světě. V rámci našeho projektu jsme před třemi lety zorganizovali letecké sčítání a odhadli, že žije již jen posledních 100–150 jedinců. Takže antilopa Derbyho se dostala na práh přežití. Když jsme to zjistili, nabídli jsme řešení: vystavět přímo v národním parku ochrannou oboru, do které by se umístila skupina 10–15 antilop, které by nebyly rušeny predátory ani pytláky. U antilopy Derbyho totiž není odchov v zajetí, v zoologických zahradách, optimálním řešením. Je nesmírně citlivá na změny prostředí: proto po celém světě žije v zajetí jen kolem 60 zvířat. Všechno jsou to příslušníci východního poddruhu, západní antilopa v zajetí nežije vůbec. Na veškerých činnostech projektu se aktivně podílím, zejména co se týče studií vegetace, dostupné potravní nabídky a úživnosti vytyčeného území pro oboru.

O pytlácích

Pravděpodobně největším zdrojem ohrožení antilopy Derbyho jsou pytláci. To je velký problém. V posledních dvaceti letech kvůli nim v národním parku drasticky klesly stavy zvěře, hlavně kopytníků. Pytláci jsou v Senegalu dvojího typu. Jednak etnika tradičně žijící v okolí parku, která musí lovit, aby získala trofeje pro různé symboly, obřady – a pro obživu. Vedle toho existuje organizované pytláctví, které vybíjí zvířata ve velkém a prodává na černém trhu, většinou přes hranice, třeba do luxusních hotelů tisíce kilometrů vzdálených. Ti lidé tak ochuzují sami sebe, ale ještě si to neuvědomují.

Tamní strážci parků proti pytláctví bojují, ale sami moc peněz nemají, takže si dovedete představit, jak snadno jsou „ovlivnitelní“. Na to si musíme dát pozor až spustíme projekt obory. Obora bude muset být střežena a sledována nejen strážci, ale i výzkumníky, protože existuje riziko, že by se někomu mohlo antilop v oboře zachtít a snažil by se strážce uplatit. Afričané neberou úplatky jako my, aby si nahrabali pro sebe. Z úplatků žije celá velká rodina. Cokoli vydělají, dávají rodině, takže jim samotným stejně nic nezbude. Sociální systém je tam postaven na principu naprosté solidarity.

O lidech

V Senegalu je oficiálním jazykem francouzština, protože to bývala francouzská kolonie. Mají ovšem šest národních jazyků, ve kterých vysílá místní televize. Ale jazyků je tam dohromady víc, kolem dvaceti, a etnik a kmenů ještě více. Já jsem se začala učit jazyk wolof, který je nejrozšířenější, neboť jsem se dostávala do situací, kdy nebylo možné se domluvit ani francouzsky. Zvlášť, když jsem časem zůstala v parku sama, na vlastní náklady, a žila jsem mezi prostými lidmi, vojáky, mechaniky, kuchařkami, kteří neuměli číst a psát, natož francouzsky. Naučit se místní jazyk se pro mne stalo nutností a navíc mě to bavilo, protože oni jsou úžasně komunikativní a veselí. A strašně pohostinní.

Samozřejmě, že jsem pro ně stále bohatá Evropanka, navíc ještě praštěná Evropanka, protože jsem tam sama, svobodná, lítám po buši a hrabu se v bobcích. Což je pro ně naprosto nepochopitelné, protože řeší těžké existenční problémy, třeba donést patnáct litrů vody ve džberu na hlavě ze sousední vesnice vzdálené dva kilometry. Ale právě proto, že jsem tam nakonec zůstala úplně sama, mě i jako praštěnou přijali mezi sebe a krásně se o mě starali. I když to bude znít v dnešní době paradoxně, dělali to hlavně proto, že jsou muslimové. A ti mají povinnost pohostit příchozího a pomoci člověku v nouzi. Lidé v Senegalu nejsou agresivní, vůbec se mezi nimi nebojím. Může se stát, že vás okradou, ale nepřímo, tím, že vám jako Evropanovi všechno předraží. Nejmarkantnější je to v Dakaru, kde Evropana považují za historickou příčinu svých trampot. Ale také za zdroj peněz. Setkala jsem se i s projevy: Dej mi peníze, protože jsi bílá. V Praze se mi stalo, že jsem šla se Senegalcem po ulici a žebráci po něm chtěli peníze, protože byl černý a oni si mysleli, že je to bohatý cizinec. Na senegalském venkově je to jiné než v Dakaru. Obzvlášť tam, kde nejsou turisté. Lidé jsou z vás překvapení, hlavně děti, které se i rozbrečí, protože se bojí.

O počasí

V Senegalu jsou dva typy počasí – období sucha a období dešťů. V období dešťů tam bylo ve dne kolem 35 °C, po setmění teplota klesala na 15 °C, takže noci byly vlahé. Když přišlo období sucha, zažili jsme přes den ve stínu 45–50 °C, v noci teplota klesala na 35 °C. To je vyčerpávající a nedá se při tom nic dělat. První rok jsem měla hrozné výčitky, že bych měla pracovat vedro nevedro, a strašně jsem s tím bojovala. Druhý rok už jsem byla chytřejší a věděla, že pracovat mohu od východu slunce tak do deseti. Pak si musím lehnout někam do stínu a až kolem páté odpoledne se můžu zvednout a jít zase něco dělat. Teploty jsou opravdu vysoké, i místní lidé trpí horkem. Po čtrnácti dnech v období sucha je člověk neskutečně vyčerpaný, protože se pořádně nevyspí. Před horkem v Africe neutečete.

O nebezpečí

Nebojím se lidí, nebojím se ani zvířat. Zvířata většinou utečou dříve, než si jich člověk všimne. Lva jsem jen zaslechla, neměla jsem doposud štěstí se s ním potkat. Viděla jsem levharta, avšak také jen na útěku. Čeho by se člověk mohl bát, je prase bradavičnaté. Toho jsem se bála, naštěstí mne nezpozorovalo. A ještě nebezpečnější mohou být paviáni. Ti žijí až ve stohlavých tlupách, a když se člověk přiblíží a překročí únikovou vzdálenost, naskočí u nich reflex „útěk nebo útok“. A protože to jsou zvířata, u nichž se zdá, že přemýšlejí, mohli by vědomě kolektivně zaútočit. Co se týče „havěti“, které se Evropané většinou bojí, ta vylézá jenom v období dešťů. Mouchy tse-tse štípou hodně, asi jako náš ovád, ale setkala jsem se s nimi jen ve vlhčích údolích.

Hadi vylézají, když začne pršet. Pro Senegalce jsou všichni hadi jedovatí, a jak vidí hada, tak ho utlučou. Podle fotky jsem zpětně zjistila, že většinou ani jedovatí nejsou. Jinak Senegalci mají proti hadům speciální magický provaz. Vyrábí ho rituálně za zvuku modliteb jedna rodina ve vesnici v blízkosti parku. Stojí 200 západoafrických franků. Provaz si člověk uváže kolem pasu a had, když se přiblíží, prý ztuhne a nepohne se, dokud se nevzdálíte. Chtěli mi ho také vnutit, ale nedala jsem se. Magii provádějí tzv. marabu, učitelé koránu, takže místní islám je spíše taková směska islámu a tradičního způsobu života. Byli jsme očkováni proti žluté zimnici, tyfu, žloutence, malárii.

V Senegalu se vyskytuje zvláštní nemoc zvaná onchocerkóza. To je takový malý červík, který je přenášen muchničkami mut-mut. Pokud vás mut-mut poštípou, parazit pronikne do očí, v oku vám hlodá a způsobuje takzvanou říční slepotu. Když to vidíte, hlavně u dětí, je to moc smutné. Z nás nikdy nikdo neonemocněl, díky bohu. Ve vyloženě nebezpečné situaci jsem se ocitla jen jednou. Byla jsem na výzkumu se strážcem parku, který byl zároveň řidič a mechanik, a potkali jsme v buši pytláky. Bylo to týden potom, co měli pytláci se strážci velkou přestřelku. Můj ochránce mě vzal za ruku a letěli jsme napříč buší. Ještě že jsme měli buzolu a mohli tak najít zpáteční cestu. Pak mi řekl: už s tebou nepůjdu, musíme být minimálně dva a ozbrojení. Takže jsem od té doby chodila s lidmi, kteří měli samopaly. Ale musela jsem jim za to platit. Všichni mi říkají, že jsem dobrodruh. Asi mají pravdu.