Život s květinami (2. díl)

Kdykoli na ni vzpomínám, vidím ji v mladších letech hlavně u petúnií, umístěných na policích v květináčích podle druhů, tedy v barevných kobercích zcela zvláštní vůně, a od války pak až do konce jejího života ve velkch sklenících u krásně vzrostlých exemplářů plných begónií. Maminka rostliny pro šlechtění vybírala, ustalovala je na policích, vyvazovala, čistila, opylovala a nakonec i sklízela, čistila a expedovala jejich semena. I při letmé pochůzce ihned postihla, když některá rostlina něčím vybočila z norem, takže ji bylo třeba z kultury hned vyřadit; měla obdivuhodnou schopnost vnímat barvu i tvar.

Postupem času samozřejmě u stále se zvětšujících šlechtitelských ploch petúnií a begónií semperflorens, tedy stále kvetoucích, působili i její spolupracovníci. Plné begónie zůstaly však jejím královstvím až do konce života. Prošlechtila tyto krásné květiny v sedmi barevných odstínech. Ještě po osmdesátce tuto práci, samozřejmě převážně vestoje, vykonávala po několik hodin denně bez ohledu na to, je-li všední den nebo sobota a neděle. Kupodivu snášela i letní vedra ve sklenících, ač měla po dlouhá léta srdeční potíže.

Na šlechtění se samozřejmě podílel i tatínek. Už třeba tím, že jako vynikající kultivátor a fytopatolog dovedl pro ně připravit zdravé rostliny a pak je i měsíce udržovat při síle. Podílel se i na výběrech. Šlechtitelské úvahy naši dělali obyčejně vsedě přímo nad kulturami „po práci“, kdy ruch v zahradě ustal, anebo naopak časně ráno, kdy se nejlépe daly rozpoznat barvy květů. Hledali spolu v porostech rostliny, které by mohly posloužit jako východisko k šlechtitelským experimentům. Uvažovali o cílech a řešeních, o různých možnostech, po léta samozřejmě i sledovali, zda kříženec plní či neplní žádoucí cíle. Dovedli být partnery přírody.

Šlechtitel květin je totiž zahradník, který se snaží přírodu přinutit k určitým akcím, které jsou sice v jejích možnostech, ale které sama bez pomoci člověka neudělá. Ustálení novinky trvá léta. Když se pak přiblížila chvíle, že by mohla už přijít na trh, hledalo se pro ni jméno – a přišla slavná chvíle, přišly křtiny!

Kromě této vysoce specializované činnosti maminka až do znárodnění zahradnictví v padesátých letech dělala také tzv. vazbu, vázala kytice, dělala věnce, k Vánocům vyráběla dokonce malé vánoční stromečky stříkané parafínem a různě velké svícínky. Této nárazové činnosti, která ji odváděla od šlechtění, se věnovala časně ráno nebo až večer. Její vazačské umění, zkultivované za krátkého pobytu v proslulé pražské květinové síni pana Strnada, nemělo v kraji jen tak konkurenci. Měla totiž mimořádný vkus. Její zásluhou se také po první světové válce na Náchodsku zavedly pro pohřební vazbu slaměné kruhy místo drátěných obručí, které ji usnadňovaly i urychlovaly.

Na podzim se hodně věnovala přípravě Dušiček, což tehdy pro většinu zahradníků, ne ale pro mé rodiče, byly hlavní tržby. Naši tyto dny spíše jen vycházeli vstříc zákazníkům, kteří po desítky let do Černého zahradnictví chodili a kteří si také velmi cenili vazačských prací mé maminky. V noci z 31. října na 1. listopad musela – až na hodinovou přestávku – nepřetržitě vázat po celou noc.

Vzpomínám si také, jak jsem se jako klučík rád díval, když aranžovala do keramických misek miniaturní japonské zahrádky s kaktusy, pagodami, můstky nebo jak krásně vysazovala žardiniéry k jarním svátkům nebo jak na jaře a v létě připravovala pro páteční trhy korunové kytičky hýřící barvami několika druhů květin.

Později jsem podle jejích pokynů někdy vybíhal z vazačské dílny do zahrady třeba pro tulipány, růže, drobné karafiáty, lví hubičky, jiřiny a jiné květy, které potřebovala do vazby, nebo pro asparágus do skleníků a také jí na jaře hlavně v neděli trochu pomáhal, někdy žel i rozmrzele, plnit velké proutěné koše rostlinami petúnií, které se dráhou posílaly zákazníkům. Maminka také po léta jemná semena čistila. A v zimě je na lékárnických vahách ve dne i po nocích připravovala k expedici.

Archiv, časopis Krásná, 2003