Zdeněk Lhotský: Sklo mám v osudu

Jak jste se vlastně dostal z Prahy do Pelechova?

Naskytla se možnost. Tehdejší vlastník studia Železnobrodské sklo chtěl totiž provoz v Pelechově zrušit. Profesor Stanislav Libenský mě oslovil, jestli bych ho nechtěl koupit nebo pronajmout a provozovat. To byl základ cesty sem. Proto jsem se z Prahy přestěhoval na Pelechov.

Takže jako umělec tady provozujete i poměrně velkou sklářskou dílnu?

Asi je dlužno říct, že jsem předtím, než jsem nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu, dva roky pracoval v provozu v Železném Brodě. Takže jsem věděl, do čeho jdu. Přestože jsem se v té době sklem příliš nezabýval, vzal jsem to jako šanci se ke sklu vrátit a od roku 1994 jsem tady. Sklo jsem studoval
od odborného učiliště přes střední školu až po vysokou. Měl jsem ho dané v osudu.

Kdy vás poprvé sklo oslovilo?

Určitě někdy na základní škole z nějakých nepochopitelných důvodů. Když mě nevzali na střední grafickou školu v Praze, rozhodl jsem se, že půjdu do odborného učiliště do Světlé nad Sázavou a budu brousit sklo. Tam jsem se dozvěděl, že existuje střední sklářská škola, a vytipoval jsem si svoji budoucí profesní cestu.

Co si na tomto materiálu hlavně ceníte?

To já vůbec nevím. Nějakým způsobem pro mě má hodnotu. Je to hodně iluzivní materiál mimo to, že je to krásný materiál, jehož starou dobrou vlastností je čtvrtý rozměr. Je to sice slogan, který nemám rád, ale je to tak. Dost jsem také pokukoval po technologii tavené plastiky. Jelikož je to finančně náročné, vlastně jsem nikdy před nástupem na Pelechov nic neudělal. První tavenou plastiku jsem vytvořil až jako majitel tohoto objektu.

Takže jste měl nějaké věci dopředu připravené?

Dokonce rok před nástupem na Pelechov jsem se přestal věnovat volnému umění a začal jsem snít o designu. A aniž bych věděl, že tady někdy nastoupím, začal jsem kreslit nějaké věci z designu.
Do toho jsem tady nastoupil. Takže se to nějak podivuhodně spojilo.

Nahrál vám osud?

Osud mi nahrál nebo jsem nahrál já jemu. Těžko říct. Jak známo, náhoda přeje připraveným.

Děláte mísy a designové sklo, které je zastoupeno různě po světě.
Máte také nějaké kousky doma?

Ne, vůbec. Já jsem sice sběratel, ale spíše takových podivuhodností. Třeba sbírám trosky mobilních telefonů. Už jich mám asi třicet. A sbírám taky nápojové sklo. A ještě sklo od Martina Štefánka.

Z jakého důvodu zrovna od něho?

Je to můj kamarád a je to podle mě génius. Já jsem původní profesí huťák, tedy foukač skla, a on také fouká. Když spolu něco děláme, je duchem tam, kde jsem já. Možná i přede mnou.

Proč myslíte?

Protože to tak cítím. Věci, které se dají vysvětlit, nestojí většinou za nic. Nejlepší věci se nedají vůbec vysvětlit.

A telefony?

Dlouhou dobu jsem sbíral hračky, které byly jako mobilní telefony. Čokoládové, umělohmotné s bonbóny a celou řadu dalších. Pak mě to přestalo bavit, protože jich bylo opravdu hodně. Na každé pouti měli tisíc všelijakých věcí jako mobilní telefony. Takže nebylo těžké je získat. Bavilo mě to, dokud toho nebylo moc. Pak jsem začal sbírat trosky.

Těch bude brzo také hodně?

Bude to jednou velká sbírka. Ale je to určitě lepší než sbírat peníze, i když peníze se občas šiknou.
Ale jak se říká, že nejlepší věci jsou zadarmo, tak to platí. Sbírám úplné blbosti a těší mě to.

Inspirují vás vaše sbírky?

Ne, jen mě uklidňují, protože jsem obklopen krásnými věcmi.

Řídíte podnik se čtrnácti zaměstnanci, nemáte pak problém se odpoutat od každodenní práce a věnovat se umění?

Mám. Strašný. Naštěstí už asi dva roky mám kolegu, který firmu řídí za mě. A jedna kolegyně za mě řeší finanční věci. Když dělám svoje věci, musím firmu totálně zazdít. Jinak to nemá smysl, protože dělám špatně to i to. Třeba celé české sklářství krachuje na tom, že tady chybí kvalitní obchodní zázemí. Já jsem se dříve ještě staral sám o obchod, a to bylo úplné rozpolcení. Buď vyrábíte, nebo obchodujete, ale nemůžete dělat obojí. Tak to byly drobky vyrábění a drobky obchodování. Je proto zázrak, že ten obor vůbec přežil v takové podobě už 14 let, protože původně bylo studio bez zákazníků, bez jakékoli klientely, téměř výhradně založené na práci dvojice Stanislav Libenský–Jaroslava Brychtová.

Pracujete dnes víc pro zahraničí, nebo pro tuzemsko?

Téměř výhradně pro zahraničí. U nás se uplatní ještě tak tavený design, ale technika tavené plastiky moc ne. Zakázky do architektury nejsou, ta doba je pryč. Teď pracujeme na dvou relativně velkých zakázkách,
jedné do Ománu a jedné do Ruska,

Co vám přináší inspiraci?

Já na inspiraci nevěřím.

Momentální nápad?

Buď to přijde, nebo nepřijde. Když to ze sebe chcete vytlačit, tak to za moc nestojí. Ale také to jde. Jeden slavný muzikant tvrdí, že nejlepší inspirace je termín. Tak ze sebe něco vytlačíte. Já to takhle dělám
na soutěže. Vyloženě systematicky sedím a kreslím. Třeba za týden, za čtrnáct dní to ze mě začne padat. Těch čtrnáct dní je ale utrpení, to jste naprosto přesvědčená o tom, že jste největší blb ve výtvarném nebi. Vždycky to zkouším dělat úplně od začátku. Nikdy se nenapojím na něco, co bych už někdy dělal. Přistupuji k tomu s úplně čistou hlavou, jako kdybych nic neznal.

A daří se to?

Daří. Je ale těžké dojít k prvnímu dílčímu výsledku. Sám sebe přesvědčuji, že toho v hlavě moc nemám. Pak najednou to začne chodit. Tuhle mě někdo na výstavě nařkl z toho, že jsem divný, protože dělám úplně rozdílné věci. Ale pro mě je to zábava. Mně to nevadí, že dělám pořád něco jiného. Myslím, že pro mě je důležité, že jsou ty věci dobré. A to dociluji tím, že začínám vždycky znovu od začátku. Vůbec mě neláká dělat třeba třicet vzorů nějakých tavených mis. Neláká mě na to navázat.
Láká mě spíš zkoušet něco jiného. Když dělám věci jakoby volné, tak je vlastně nedělám. Čekám, až samy přijdou. A když nepřijdou, tak nic nedělám. Ztratil jsem ambici být nejslavnější umělec na světě.

Měl jste tu ambici?

Ale jo. Na škole nebo po škole. Myslím si, že to musí mít každý. Ale už ji vůbec nemám a musím říct, že se skoro někdy divím některým svým ambiciózním kolegům, že ji mají.

To je ale něco, co posouvá člověka dál.

Ne, není. Posouvá jenom ty věci, ale člověka ne. Na tohle má Vašek Koubek krásnou příhodu. Jel v Indii autobusem a ten autobus jel krokem nebo stál. Vašek se tam nervózně se někoho obrátil se slovy: Proč furt stojíme, proč nejedeme? A dotyčný se na něho tak koukl a prohlásil: My jedeme, ty stojíš. Člověk může tvořit padesát věcí za rok, a nikam se neposune, a nemusí udělat vůbec nic, a posouvá se. Já nemusím dělat hodně věcí za každou cenu.

A co když ten moment, nápad, přijde v dobu, kdy jste zahlcen prací ve firmě?

Tak musí ven. Někdy, když člověk je připraven, až se dostaví štěstěna, má nakoupené všelijaké výborné tužky, gumy a papíry, vše má po ruce, nedostaví se. Pak jste v nějaké čekárně nebo někde jinde a nemáte u sebe ani vajgla tužky, a přijde. Tak si to nějak zaznamenáte a pak si to doma nakreslíte. Jednou jsem si dokonce musel tu věc popsat do diktafonu, protože jsem řídil auto a nebylo možné, abych si ji poznamenal jinak. Jednou jsem měl takovou zvláštní práci. Spolupracoval jsem s architektem, kterému jsem dával předlohy, a on podle nich rýsoval. Pak jsme zkoušeli takovou věc, že jsem mu nedával předlohy, ale diktoval jsem mu to do telefonu. Vůbec to nešlo. To, co z toho vzniklo, mě vůbec nezaujalo.

Láká vás hledat i nové možnosti technologie?

Zkouším pořád něco, to je zábavné. Tam mi přijde, že ještě má smysl hledat mety. V oblasti technologie mám pocit, že tady mám metu a té chci dosáhnout. To ve výtvarném umění nepociťuji. I když jich dosahuji, protože mi chodí. Neodháním je, ani je nelákám. V technologii je to pro mě naprostá ctižádost posouvat se někam dál.

Věříte na horoskopy?

Ne příliš. Nikdo mě o tom nepřesvědčil.

Jste jeden z bývalých členů skupiny Tvrdohlaví. Mají dnes ještě takové spolky význam?

Vždycky nějaké skupiny vznikaly. Mají smysl, když vám to v něčem pomůže. My jsme vznikli za komunistů. Přáli jsme si svobodně vystavovat, ale moc to nešlo, proto jsme chtěli vytvořit nějaký tlak. Docela se to povedlo, protože jsme zorganizovali výstavu. To je podle mě smysluplný důvod, proč založit skupinu. Už mi přijde skoro nesmyslný důvod výtvarný názor. Myslím si, že skupiny by měly být zakládány veskrze pragmaticky. Teď například čtu životopis Váchala a on pořád zakládal nějaké spolky a pak z nich utíkal. Byl přitom velký individualista. Toužil ale někam patřit, pak se se všemi pohádal a zase založil novou skupinu. Myslím, že je přirozenou lidskou touhou patřit k nějakému celku. Ale já ji už nemám, už v těch Tvrdohlavých jsem trpěl, byť jsme nebyli nějak výtvarně nasměrovaní. I když s Tvrdohlavými i teď strašně rád vystavuji a ty lidi mám rád, nemám rád skupinu. To máte to samé, jako když někdo životně nerozdýchá institut manželství, ale tu ženu má rád.

Další práce najdete na:http://www.lhotsky.cz/

Archiv, časopis Krásná