Záhada noutonického hřbitova

Snad proto, že jsem v životě poněkud více přičichl k psychoanalýze. Přesto je historek tohoto druhu k nalezení veliká spousta. Lze všechny skutečně vysvětlit strukturami naší psýché? Zvláštní roli ve strašidelných historkách hrají hřbitovy. Freudián ve mně se samozřejmě už při vyslovení tohoto faktu napruží, neboť hřbitov je přece sídlo našich předků a rodičů, k nimž jsme měli ambivalentní vztah – milovali jsme je i nenáviděli, a když zemřeli, pociťujeme za nenávist vinu. A tato vina probouzí pradávný děs, že se duše mrtvých přijdou pomstít, tato vina probouzí přízraky. Ale stále platí otázka: lze takto psychologicky vysvětlit každý podivný hřbitovní zážitek?

Nářek mrtvých

Internet je výborná věc. Nejenže se na něm mohu i já vydávat za vnadnou blondýnu či se bez potíží propracovat k obrázkům vnadných blondýn vzdychajících do mořské mušle, internet nám také umožňuje vytvářet jakési volné komunity a probírat určitá témata úplně novým způsobem. Už nějaký čas například sleduji na serveru Záhady a mystéria diskusi jeho návštěvníků. Jednoho dne tam jistá dívka napsala kraťoučký příspěvek tohoto znění: „Nedaleko Okoře, u malé vesnice Noutonice, je strašidelný hřbitov. Můj táta tam trávil mládí a vyprávěl různé příhody. Dodnes tam místní před soumrakem přestávají chodit a raději hřbitov obcházejí. Místní báby vyprávějí, že je tam večer slyšet ‚nářek mrtvých‘. Jezdím tam na Dušičky a nemám nikdy dobrý pocit. Občas slyším šepot a skřípot z jedné hrobky. Jedna paní, která ze hřbitova právě vycházela, mi jednou řekla, že bych tam neměla chodit, že se tam pohybují hroby. Nic takového jsem tehdy neviděla, ale jako bych spatřila mezi hroby stíny. Zvedl se vítr, před hřbitovem začalo houkat moje auto, tak jsem utekla.“

Za starých časů by taková historka otištěná v jakýchkoli novinách či časopise leckoho zaujala, ale jen obtížně by umožnila všem zaujatým začít spolu komunikovat a sdělovat si zážitky. Právě to ale umožňuje internet. Od chvíle, kdy čtenářka jménem Lea ukázala záhadologickým prstem na noutonický hřbitůvek, se pod jejím příspěvkem začaly množit názory, typické internetové hádky, ale i – a to je pro nás nejcennější – zkušenosti lidí, které příběh inspiroval k tomu, že se do Noutonic vypravili a vyzkoušeli si tajemno na vlastní kůži. A z těchto reakcí si můžeme udělat obrázek – buď o tom, jak se šíří iracionalita a jakých mechanismů využívá, anebo o tom, že „na tom evidentně něco je“ – záleží na každém, jaká pozice je mu bližší.

Mlha útočí

Na zmiňovaném internetovém serveru se po čase začala svědectví z Noutonic množit. A to i svědectví lidí, kteří na hřbitov vyráželi s původní skepsí. Mnozí z nich byli nepříjemně překvapeni: „Když jsme procházeli kolem hrobu se sedící sochou, tak jsme slyšeli šepot. Nakonec jsme docela spěchali pryč.“ Jiný typický příspěvek: „Tak jsme se tam byli s mým klukem podívat.

Přišli jsme na hřbitov kolem páté odpoledne. Ze hřbitova šla akorát nějaká rodina. V brance jsme se míjeli a paní z té skupiny povídala ostatním: ‚Ještě že už jdeme pryč, jdu sem vždycky za trest. Na hřbitově už nikdo nebyl, dělala se docela tma. Celé jsme to prošli. Když jsme šli zpátky, tak jsme slyšeli takový divný zvuk. Jakoby škrábavý. Můj přítel říkal, že mu to připomíná odsunutí kamenné desky. Ale nebyl tam kromě nás nikdo. Na cestě zpátky jsme potkali nějakého pána se svíčkami, ptal se, jestli jsme poslední. Když jsme řekli, že jo, tak odpověděl, že už na hřbitov nepůjde, že se staví až příští den. Řekl doslova: ‚Byl bych blázen, kdybych tam teď vlezl.‘ Takže jsme šli společně k autu a za námi se sama zavřela vrzající vrátka. Říkáme si, že to byl asi jen vítr…“

Anebo: „U jedné z hrobek jsem měl na chvíli dojem, že tam někdo stojí, ale nikdo tam nebyl. Když jsme došli za kostelík, měl jsem zvláštní pocit, že tam nemám co dělat, že jsem vetřelec. Na to mi přítelkyně řekla, abychom už šli pryč, že se necítí dobře. Od vrátek se začala táhnout mlha, je zvláštní, že jenom po cestičkách, jako by nás chtěla obklíčit. Jak se normálně nebojím, tak jsme začali utíkat pryč. Fakt jsme byli docela rádi, že jsme v autě!“

Smích malé holčičky
No jo, řeknete si asi. Pocity, dojmy, strachy. Nehmatatelné nic. To si s námi prostě psychika hraje. Jenže nezajímavější jsou svědectví těch, kteří s sebou do Noutonic vzali moderní techniku, především velmi citlivé fotoaparáty. To už jsem zbystřil i já, starý freudián: „Přijeli jsme kolem jedenácté večer. První, co jsme vnímali, byl zvláštní opar v podobě mlhy pouze nad hřbitovem. Ochladilo se a zvedl se nečekaně prudký vítr. Slyšeli jsme zvláštní zvuky, které nám připomínaly šeptání nebo smích malé holčičky. Hnusný. Na poli nás obklopovaly tajemné zvuky a přitom jsme si prohlíželi fotky, na kterých je vidět, že hřbitov není klidný. Na fotkách jsou zvláštní úkazy, kterým se říká ornamenty. Vypadaly jako kola nebo jako lidský obličej. Na hřbitově jsme dlouho nevydrželi. Sedli jsme si do auta a prohlíželi fotky, které jsme na hřbitově udělali. Jenže jako by něco začalo chodit kolem auta. Rychle jsem vylezl a fotil kolem sebe. Na fotkách pak byla zvýšená koncentrace ornamentů. Sám jsem se vydal ještě jednou na hřbitov, jenže po pár krocích jsem slyšel divné hlasy. Radši jsem se vrátil do auta. Ještě chvíli jsme v autě seděli. Slyšeli jsme rány a kroky. Rád bych upozornil i na kostelík u hřbitova, kde se svítilo a hrála tam zvláštní hudba. Ale kdo by tam o půlnoci mohl být? Je možné, že tam někdo bydlí? Přímo na hřbitově? Pokud si myslíte, že příběh není pravdivý, stačí napsat na ICQ 290 –744 – 268 a mohu vám poslat fotky…“

Podivné zkušenosti fotografů
Nepodivnější je, že svědectví tohoto druhu není z Noutonic vůbec ojedinělé: „V létě 2003 jsem zpracovával příručku Průvodce místním hřbitovem,“ vzpomíná jeden profesionální fotograf. „Digitálním fotoaparátem jsem fotil jednotlivé hroby. Za pravého slunečného poledne se mi stalo, že mi jeden hrob nešel vyfotit. Fotil jsem jej několikrát a vždy místo hrobu byl na snímku jakoby silně rozmazaný keř. V okolí hrobu však žádný keř nebyl. Když i po pátém pokusu tam byl onen keř,
zapnul jsem nucený blesk – podotýkám, že při plném letním poledním slunci. Pak na té fotce ten hrob byl. Nejsem žádný začátečník ve fotografování, fotím už 50 roků a digitálně 5 let, ale toto si nedovedu vysvětlit.“ Jiný fotograf píše: „Velmi mě znepokojil fakt, že můj fotoaparát odmítal pořídit snímky některých hrobů. Přitom za stejného nastavení, v mnohem horší viditelnosti a na stejnou vzdálenost jsem fotil ostatní hroby bez problému! Stejně tak bylo skutečně problematické vyfotografovat zazděný vchod do místní kapličky. Další věc, která nás vyděsila: Jen několik desítek metrů od vchodu do hřbitova stojí oplocený pozemek s nějakou stavbou, kde byli pravděpodobně uvázáni psi. Na tom není nic tak neobvyklého, avšak skutečně mě zarazilo, jak se psi projevovali – jednu chvíli zběsile vrčeli, za několik okamžiků kňučeli, jako by šli na smrt…“

Svědectví termokamery
Ale vůbec nejpodivnější historku na hřbitově u Noutonic zažila parta dobrodruhů, kteří se ze všech milovníků tajemna vyzbrojili nejvyspělejší technikou. Vzali s sebou termokameru, než zaznamenává pohyb v souvislosti se změnou teploty, nikoli v závislosti na světle. A to se teprve děly věci! Posuďte sami: „Rozdělili jsme se na stanoviště. Aleš a Kaspy zůstali na stanovišti číslo jedna, já s Mírou jsme měli stanoviště číslo dvě. Stanoviště jedna mělo u sebe těžce získanou a půjčenou termokameru, což je přístroj, co zaznamená sebemenší změnu teploty. Kolem 23.10 na nás zablikali kluci ze stanoviště jedna, že se něco děje. Zaznamenali asi na deset vteřin menší změnu teploty, pak se teplota vrátila. Kluci začali být mírně nervózní, čekalo se dál. O deset minut později na nás zablikali znova. Teplota šla znatelně dolů – o 3 stupně – a opět na 8 vteřin. Přitom zhasla svíčka na jejich stanovišti. To už kluci bohužel nezvládli a utekli k nám na dvojku. Ve 23.35 kamera zaznamenala pokles o 3,5 stupně, začal foukat vítr a zaslechli jsme jemný praskot zhruba někde u hrobky se sousoším ve tvaru úlu. Zhasla další svíčka. Vítr přidával na intenzitě, začala se kupit větší mlha a kamera opět začala pípat změnu teploty. Prostě jsme to nevydrželi, sbalili kameru a mazali pryč. Když jsme míjeli po levé straně hřbitov, nad zdí byla zřetelná mlha, jíž prosvítala velice jemná namodralá záře…“ Co si myslet o všech těchto svědectvích ze hřbitova nedaleko Okoře? Co si myslet o další spoustě podobných zážitků všude po světě? Vidí lidé to, co vidět chtějí? (teorie romantických fantazií) Nebo vidí naopak to, co vidět nechtějí, ale nevědomí je zradí a oni to za určité specifické atmosféry zahlédnou? (teorie psychoanalytická) Dejme tomu. Ale co neosobní mrtvé přístroje, fotoaparáty, termokamery? Může lidská psychika ovlivnit i je, promítnout své nevědomé obsahy i na jejich hmotné matrice? Taková varianta by byla možná mnohem fantastičtějším zjištěním než varianta tradiční: že některé duše zemřelých nemohou dojít po smrti klidu…

Archiv, časopis Krásná