Vzdor
Vzdorů je celá plejáda. Když opomineme vzdorovité dítě,
prodavačku úspěšně vzdorující snahám zákazníků nakoupit si,
co chtějí, a řadu podobných banálních vzdorů,
zůstává nám vzdor ve své čisté podobě. Co to tedy je?
Mám na mysli vzdor či, chcete-li, odpor proti násilí, křivdám – zkrátka vzdor pozitivní.
Na rozdíl od těch banálních vzdorů je tento druh nejvzácnější. Dlouho mi trvalo, než jsem ho v sobě objevila.
Zárodek takového spravedlivého vzdoru v sobě má každý.
Kvůli němu můžete přijít třeba o zaměstnání, o přátele nebo začnete mít pocit, že jste sami.
Abych začala vzdorovat, musím se hodně naštvat, ale potom to jde samo.
Snad nejsilněji jsem pocítila vzdor 21. srpna 1968. Naštvat se a vzdorovat není totéž.
Kdo se naštve, nemusí ještě vzdorovat. Jakmile vás to ale jednou popadne, nic a nikdo už vás nezastraší
– v té chvíli je vám úplně jedno, jaký trest vás za ten spravedlivý vzdor potká.
Ale kolik z nás probouzející se vzdor v sobě z nejrůznějších důvodů raději udusí?
Takže pozor! Ten pozitivní vzdor v určité životní situaci není vůbec na škodu;
dokonce může být někdy i očistný!
