Vzdálená vůně africké Djerby

Vztahujeme ruce po tom, co ztrácíme

Jazykem vybroušeně čapkovským promlouvá autor Jaroslav Mrnka,
přítmí houstne, přicházejí vůně a zvuky exotických míst…

Do Djerby, vidím teď, ale vlastně jsem to věděl už tenkrát, do Djerby jsem se zbláznil, až když jsem ji opustil.
Hrome, tak je to málem vždycky: vztahujeme ruce po tom, co ztrácíme, víc než po tom, k čemu se, hnáni touhou, teprve blížíme. Zbláznil jsem se do Djerby ve chvíli, kdy jsem se jí naposled dotkl; abych byl docela přesný,
bylo to v okamžiku, kdy jsem přešel prkno, které spojovalo jazyk chudého mola s palubou mahony.
Tmělo se s uhrančivou náhlostí a ve mně se stejně prudce zadrhla touha vrátit se a dotknout se jí aspoň
ještě jednou. Nerad se však poddávám dojetí; postoupil jsem až na příď mahony, svinuté plachty a lana,
mezi něž jsem se usadil, začpěly pirátstvím, které tu kdysi mělo domov, začpěly tak, jako bychom měli ten bílý palác o tisíci světel, který kotví uprostřed moře, obchvátit, ztéci s nožem v zubech jeho vysoký bok a pokořit jej.
Ale ani představa korzárského manévru, nic nebylo s to smířit mě se skutečností, že Djerbu vidím naposled.
Ještě byla na dosah, jen se vyklonit, ještě byla zřetelná, ještě se zcela nepokryla tmou. Na molu se srážel poslední zmatek, křik a mávání s prvním měsíčním svitem. Proč musí všecko končit?
Loučení je nelidská věc, přál jsem si, aby už mahona odrazila, a raději jsem se na Djerbu neohlížel.
Chtěla bych takhle umět napsat o Praze, o Čechách, o milenci…

Léta jsem toužila mít po ruce i další texty neznámého autora, měla v plánu zjistit, kdo byl či je onen tajemný spisovatel. Onen výjimečný autor, o němž mlčely učitelky češtiny i média.

Surrealista, který předčasně zemřel

Laskavou péčí syna Jaroslava Mrnky dostávám do rukou životopis,
který mi pootevírá okno do života obdivovaného talentu:

Jaroslav Mrnka se narodil 2. srpna 1922 v Růžodole na Litvínovsku.
Stejně jako jeho otec Antonín byl anarchista, krátce po válce ho toto přesvědčení dovedlo – jako mnoho dalších levicových intelektuálů – do komunistické strany. Za války studoval Mrnka na lounské obchodní akademii, stal se zakládajícím členem místní surrealistické studentské skupiny. Spolu s malířem Kamilem Linhartem nebo mystikem Františkem Chaunem vytvářeli první „happeningy“, při nichž se recitovaly básně
a sestavovaly živé obrazy. Od roku 1953 do roku 1957 pracoval Jaroslav Mrnka jako zpravodaj ČTK v Berlíně. Přátelství s německými spisovateli Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Bertholtem Brechtem
mu umožnilo poznat řadu soudobých německých spisovatelů a v Čechách pak pomohl prosadit řadu
jejich knih a napsal k nim předmluvy. Z pobytu v Německu vytěžil také svou první cestopisnou knihu
Zázrak bez naděje (1959). Z dnešního pohledu výrazně ideologicky ovlivněná kniha se stala jedním
ze signálů politického uvolnění a získala výroční cenu nakladatelství Mladá fronta.
Krátce poté Mrnka odešel z ČTK a pracoval v časopise Kultura. V tomto období napsal další knihu cestopisných reportáží Italské capriccio (1962) a spolu s fotografem Janem Paříkem a spisovatelem
Josefem Bruknerem připravili knihu fotografií a slovních impresí Orbis pictus (1964).

Jaroslav Mrnka zemřel 25. září 1965. Kniha Tunisko/Fatmina ruka tak byla vydána dva roky po jeho smrti,
k tisku ji připravila jeho žena Xenia Mrnková. Cestopis z Egypta Modrý chrobák vyšel jen v časopisecké podobě. Rozepsán a nedokončen zůstal velký román o severočeských anarchistických básnících
předválečné éry i poslední „cestopis“ s názvem Cesta do Infarktitidy.Ten dotyk s ní, se Saharou, mne už neopustí

Předtím jsem o ní jen snil, včera jsem s ní flirtoval, byla na dosah, dnes jsem se jí konečně dotkl.
Byl to omamný dotyk, zatočila se mi z něho hlava, sotva jsem dýchal. Ležela a mlčela, rozvalena do nedohledna. Potom se zvolna pohnula, zvedla se a zmizela; proměnila se v nažloutlou nedýchatelnou tmu, cítil jsem ji,
rozdírala mi oči, usadila se mi na rtech, vnikala do všech mých zákoutí. Chtěl jsem ji obejmout, ale rozpřahoval jsem ruce do prázdna, byla vzdutým oblakem ostrých, fičivých, nepostižitelných tělísek. Opravdu, přestal jsem dýchat. Na okamžik sáhla na mne hrůza, že mě pozře. Bylo v tom cosi ze zrodu a smrti světa, cosi z věčnosti.
Ta věčnost, naštěstí, trvala jen chvíli. Oblak se jasnil, snesl se k mým nohám, plazil se, šrafoval sypké říčky,
jezírka a pahorečky, pak znehybněl. Protřel jsem si oči a nepoznával jsem ji, měla jinou tvář docela jinak zvrásněnou, měla jiné boky, jinou čáru hrudi, měla jiný obzor, mělčí a oblejší.

„Dělá tohle často?“ ptal jsem se Mohameda. „Často,“ řekl Mohamed, „často však bývá daleko horší,
tohle byl jen žertík, někdy se změní v bestii a třeba na několik dní. Ovšem tady jsme na samém jejím začátku,
tady je mnohem krotší než tam dál na východ a jih.“ Stačí mi její začátek, stačí mi tenhle její malý rozmar,
nechtěl bych ji zažít rozběsněnou, i tak na ni nikdy nezapomenu, ten dotyk s ní, se Saharou, mne už neopustí.Teprve z dalekých zážitků se vysouvají ty nejostřejší

Autor tohoto vyprávění o Tunisku nebyl z těch cestovatelů, kteří „viděli vše a nepochopili nic“.
Rozhodně neviděl vše. Ale pochopil, pochopil mnohé… Sami uvidíte, budete-li mít možnost číst tuto knihu:

Na klikaté zpáteční cestě tamodtud jsem se marně ptal sám sebe, které barvy se v Tunisku do mne nejhlouběji zaryly, který stín, pach, tvar? Nic, horké, svíjející se nic. Mé vzpomínky byly tak mladé, že se v sobě nemohly vyznat; třely se o sebe jako delfíni, co táhli kolem, ale žádná neměla odvahu vyšvihnout se jako první, jediná, nejostřejší; dosud žily v žárlivém stádu, zřetězeny a ponořeny do osudu blednout.
Teprve z dalekých zážitků se vysouvají ty nejostřejší.

Ukázky jsou z knihy: Tunisko/Fatmina ruka, Jaroslav Kuna, Jaroslav Mrnka; odborně spolupracoval
a knihu fotografiemi doplnil Václav Červenka. Grafická úprava obálky a návrh vazby Miloslav Fulín.
Vyd. Mladá fronta, 1967.