Neznámí básníci

Jaro
Vrbovou píšťalkou
vesnických chlapců se vzbudilo
a protřevše si oči
ranními mlhami
panenskou touhou vonělo
shůry crčící
stružky
paprsků vyplavily z prsti
šafrány
a Jaro
výskajíc a plačíc poznáním
v záplavě slunka i deště
rodí
klíčící naděje rolníků
a rdící se poupata
tiskne
k prsům.

Máj v Polabí
Vesna
otevřela
dveře dokořán
a průvan
světla
až oči přivírá
a krása
lučin a hájů
srdce
v dlaních tiskne
a slzy
v růžence hořknou.

Faun bez fraku
Noha nahá malovala duhu
když jsme smlouvali
o vpuštění do ráje
Dvě stříbrné říčky
si daly konečně říci
a vetkaly nás do koberce
kde na želatinové louce
satyři a nymfy rozvírali
zavírací špendlíky
a propichovali oči květin
Avšak běda, běda,
růže zabila bílou orchideji,
kytice tvého smutku
poranila růži
a prostěradlo
již nebylo tepáno kopýtky,
tvé nymfě zakrněla křídla
jimiž jsi bila do polštářů,
a zůstali jsme sami
jako dva bílí lidé
přikrytí ubrusem ze skla,
jehož se doteknul
niklový Bůh.
Jako dva lidé,
kteří se brouzdají láskou
k pramenům lásky.
Adame, kde jsi?

In memoriam Otakara Theera
Přepůlený kůň ve znaku města Pardubic
ve stmívání je plný splínu
a duše jeho změněna ve křídla holubic
se dodaleka rozletěla v cínu
když vyzváněly zvonky věže chudobince
jimž stín ustřihl minulost
Dvě souhvězdí spí v krovkách mandelince
láskou sepjal je vzdušný most
ve tvaru klů předpotopního mastodonta
do běli vzletěl zlatohlav
vyvolal kdosi v dálce jméno Faëthonta
který se zřítil do doubrav
když tytéž procházky jej ubíjely splínem
a hvězdy byly stejné nakonec
tu básník zatoužil zpíti se jiným vínem
než tím pro které jezdí na kopec
po balistických křivkách něžné mandelinky
nad kterou vzlétl smrtihlav
a náhle zatoužil utrhnouti si konvalinky
kvetoucí v keřích u doubrav
kde uviděl ve zvonění dvě lehoulinké třešně
dávati políbení na čelo
Ach žíti jako Bůh jak je to bezútěšné
i spřežení dál vzduchem nechtělo
a na nebi zapraskla zlatá bryčka Faëthonta
zařičel kůň ve znaku Pardubic
Nad hřbitovem se zdvihly zuby mastodonta
v kmihnutí křídel bílých holubic