Moře

Těžko jsem se s tím smiřovala. Jak čas ubíhal a léta okupace se prodlužovala, čím dál víc jsem propadala beznaději. Ve svých fantaziích jsem se do nekonečna přesvědčovala o tom, že se vše v dobré obrátí,
i když to nebylo reálné.

A ejhle! Přišel rok 1989. Jedno z mých vroucích přání po osvobození bylo, že teď – po dvaceti letech
– budu moci jezdit k moři každý rok. A dodnes to dodržuji.

Když jsem poprvé po té dlouhé době moře spatřila, rozbrečela jsem se. Miluji koupání v moři, miluji koupání vůbec – vlezu do každé louže. Ale moře je moje láska. Vydržím se hodiny dívat na ten zázrak a je mi dobře.
V posledních letech, když od něj odjíždím, jdu se s ním rozloučit a pěkně prosím, abych ještě chvilku byla v dobrém fyzickém i psychickém stavu, abych ho ještě jednou – příště
– mohla pohladit a nechat se hladit jím.

Moře je úchvatné. Alespoň pro mne. Nikdy si neodpouštím jet alespoň jednou po moři lodí, je mi jedno kam, protože pro mne je největší zážitek, když stojím nebo sedím na přídi lodi a nic než moře nevidím. Žádné pobřeží, žádné ostrovy, jenom moře. Všude kolem sebe. Mám v sobě vůči tomu zázraku přírody obrovskou pokoru. Připadám si vedle něj jako ta nejmenší hvězdička na obloze. Mám z moře respekt. Když plavu daleko od břehu, je mi nádherně, ale taky se trošku bojím. Ale jen maličko. Znovu opakuji – je to jeden z nejkrásnějších živlů na tomto světě. Je očistné – alespoň pro mne.

Jsem ráda, že jsem měla to štěstí dožít se 17. listopadu 1989, který mi na stará kolena dal svobodu, vrátil mi mou milovanou profesi a ještě mi – jaksi navíc – dopřál jezdit tam, kde mi slané vlny máčejí vlasy.
Děkuji za to Pánu Bohu? Životu? Osudu? Každopádně děkuji z celého srdce.
A už se zase těším, že letos pojedu…

Kam? K moři!

Archiv, časopis Krásná