Marek Ztracený: frontman ze Železné Rudy (1. díl)

Od malinka hrál na piano, s tátou na kytaru a jednou chtěl být jako Freddie Mercury. Pak přišla konzervatoř a touha stát se frontmanem vlastní kapely už se nedala vydržet. Našel pár sponzorů, nahrál demo a poslal jej hledači talentů, jehož jméno našel jako první na netu.

Když si své demo nahrávky poslechneš dnes, máš z nich dobrý pocit?

Blázníte? Byly příšerné. Tedy, pokud se bavíme o těch prvních, které jsem s kamarádem nahrával na pokoji na koleji po nocích. Když jsem sehnal peníze od sponzorů a přišel poprvé do studia, byl to úžasný pocit.

Proč jsi vyměnil své občanské jméno za pseudonym?

Vzhledem k tomu, že mi domů chodily dopisy na jméno Sloničák, Zlobičák, Vyčičák, a to přesto, že se jmenuju Miroslav Slodičák, tak jsem si říkal, že to bude lepší. Freddie Mercury taky nevystupoval pod svým jménem. Moje první láska v osmi letech si mě pletla a namísto Mirku mi říkala Marku. Takže Marek byl jasný. A Ztracený? To jsem a dost často.

V čem?

Rozhodně ne v tom, dávat své slabosti na odiv.

Táta s tebou sice odmala muzicíroval, ale našel jsi doma podporu i pro svůj sen živit se muzikou?

Myslím, že kdybych doma býval řekl, že budu popelář, budou se rodiče snažit, abych byl nejlepším popelářem minimálně v Evropě. Věnovali mi všechen čas, podporovali mě, jak finančně, tak hlavně psychicky. Myslel jsem si, že můžu dokázat všechno, a nejhezčí bylo, když se mi něco povedlo a oni byli pyšní. Miloval jsem ten pocit. Ve škole to byl samý průser a dost si se mnou užili a takhle jsem se jim to snažil vynahrazovat.

Jsi jedináček?

Mám sestru Míšu. Pomáhá mi s webem a podobnými věcmi. Je teď na mateřské s malou Ádou - nejkouzelnějším dítětem, co jsem kdy viděl. Často za nimi jezdím.

Odkud vlastně pocházíš?

Jsem ze Železné Rudy na Šumavě. Je to krásné místo, často mi chybí.

Kde je tvé vysněné místo pro život?

Určitě Železná Ruda. Jsem tam prostě doma a jednou bych tam chtěl mít domeček a čtyřkolku nebo skútr. Je tam pořád hodně sněhu.

V současnosti bydlíš v Praze. Jak se ti v ní žije?

Prostě Šumava to není, no! Ale já mám rád chaos, takže mi Praha celkem sedí. Mám rád dobrodružství a to tady celkem je.

Je ti čtyřiadvacet. Jak vidíš svět, ve kterém žiješ, ze svého úhlu pohledu?

Poslední dobou z každé strany slýchám kamarády a kolegy, jak je na tom světě špatně a v té naší zemi jak se nedá žít a co potom ta naše politika. Nejsem hloupej, vidím ty nedokonalosti kolem sebe, ale mě život baví. Myslím, že je spousta chytřejších lidí než čtyřiadvacetiletý Marek Ztracený, ale i tak mohu mít svůj názor. Umím se prát, ale chci hlavně hrát, a ne měnit politiku. Charita a podobné věci jsou mi blízké, do toho se rád zapojuji.

Jak bys označil styl hudby, kterou hraješ?

Na koncertech je to rockovější - prostě rock and roll, ale říkají tomu poprock a nevadí mi to. Nerozumím těmhle škatulkám.

Zúčastnil by ses někdy soutěže, jako je např. SuperStar?

Nic proti SuperStar, je to zábava sledovat, ale pro mě by to asi nebyla nejlepší cesta. Myslím, že u mě je to o písničkách a textech. Nejsem zpěvák, co umí zpívat převzaté písně.

Je snazší být každou neděli na obrazovce, nebo začínat od píky?

Televize je nejmocnější médium, takže nic víc si nemohou zpěváci přát, ale já to nedokážu posoudit. Ještě jsem moc mladý na takové názory. Miluju, co dělám, a bylo úžasné sledovat a cítit, jak se to začalo kolem mě pomalu všechno zvedat. Přišlo mi to přirozenější.

Součástí tvého debutového alba Ztrácíš byl i stejnojmenný megahit. Máš nějaké želízko v ohni i na druhém albu?

Neumím poznat, co je hit a co ne. Takže skládám a doufám, že se to bude fanouškům a posluchačům líbit. Ztrácíš jsem vůbec nahrávat nechtěl. Ještě že jsem si nechal poradit. Na novém albu jsou pro mě nejsilnější skladby Ať sny se zdají, Levná instituce a Touha.

Archiv, časopis Krásná 2010