Kristian Kodet

Poslední dobou hůř vidím, hlavně na blízko, a hůř taky slyším, hlavně na dálku.
Snad právě proto však intenzivněji cítím a vnímám.

Zaslechl jsem hlasy, že malování obrazů je dílem náhody a jejich cena je přemrštěná.
Slyšel jsem, že malíř by měl být za svého života chudý.

Protože má většinou svobodné povolání, nemá vlastně žádné zaměstnání,
tak vlastně nic nedělá a neměl by být bohatý. Historie prý tyto názory potvrzuje,
protože většina slavných malířů byla uznána až po smrti.
Dokud žili, byly jejich obrazy levné.

Slýchám také hlasy, podle kterých je v současné české realitě malíř,
který si nestěžuje, poněkud podezřelý.

Slýchám také hlasy, které hovoří o múzách, s nimiž malíř ve dne žije a v noci spí.
Když jdu ráno do ateliéru, občas zaslechnu dotazy, jestli se vracím z flámu.
Mnozí lidé mi telefonují teprve odpoledne, aby mě nebudili.

Ceny obrazů na aukcích někdy opravdu směřují do horentních výšek.
Pak slyším hlasy, které (pro změnu) nabádají sběratele, kteří si obrazy kupují.
Tito sběratelé jsou ovšem napadáni za to, že jsou ochotni zaplatit vyšší cenu.
Žádný sběratel tomu nerozumí a všichni se nechají ovlivnit jakýmisi „módními trendy“.

Na jedné vernisáži jsem zaslechl názor, že lidé chodí na tyto akce v hojném počtu
ze dvou důvodů: jednak se chtějí dobře najíst a napít, jednak se chtějí zviditelnit.

Málo slyším slova uznání, ocenění práce, píle, málokdy slyším o pokoře.
Někdy jsem rád, že nevidím ty, kdo takto hovoří. Prchám za múzami,
potom v poledne vstanu, obléknu si bílou košili s šátečkem a jdu do kavárny.
Být malířem je výsostné povolání.

Převzato z kalendáře Krásné paní 2006