Jiří Orten: Poslední muž, který věřil slovu poezie

Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Strýc z matčiny strany, Josef Rosenzweig-Moir, patřil na počátku století k anarchistickým básníkům.

Umělecký talent měli i oba Ortenovi bratři, starší Ota, jenž byl jeho uctívaným vzorem, psal básně, byl režisérem a hercem vystupujícím pod pseudonymem Ota Ornest, mladší Zdeněk byl po druhé světové válce rovněž hercem, známým pod pseudonymem Zdeněk Ornest.

Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl z rasových důvodů nucen odejít.

V létě 1938 strávil měsíc v Paříži na své jediné zahraniční cestě. Některým přátelům a také bratru Otovi se podařilo ještě v létě 1939 emigrovat do Británie. Jiří Orten tuto možnost odmítl, hlavním důvodem byla zřejmě obava, že by v cizině přestal být básníkem.

Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách (1936), kde po určitý čas redigoval Rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných.

V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu o tři roky později vyšla prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sám sice ještě uspořádal dvě sbírky – Elegie a Scestí
– ale ty se mohly objevit na knižních pultech až po osvobození.

Poté, co mu v roce 1936 zemřel otec a co jeho starší bratr Ota odešel do Anglie, stal se Jiří oporou matce a malému bratru Zdeňkovi. Rozchod s dívkou, k níž se cele upnul, poznamenal zbytek jeho života. Přinucen okolnostmi střídal byty, střídal zaměstnání.

Spolu s básníkem Hanušem Bonnem pracoval v Židovské náboženské obci. Pozoruhodným svědectvím o Ortenově životě jsou tři knihy deníků – Modrá, Žíhaná a Červená, do nichž si zaznamenával své postřehy, básně i výpisky z četby v období od 10. ledna 1938 až do osudného 30. srpna 1941, kdy byl – v den svých dvaadvacátých narozenin – zachycen německou sanitkou. Následkům těžkého zranění podlehl 1. září 1941.

Je válka...

Je válka, bratříčku, a prší na mne rány,
dláždění krvácí z mých ošlapaných pat
a dveře hostinců jsou právě zavírány
večerem z nejhořčích, které má listopad.

Byl jsem dnes daleko, mlhou jsem tiše chodil,
nikdo mne neviděl, nikdo mne nepotkal,
přítel, jejž hledal jsem, se ještě nenarodil,
je dosud před sebou a mnohem dál než dál.

A teď jsem zase tu, píšu ti tato slova,
z pera je setřesu a potom půjdu spát,
oči mi uzavře samota ocelová
večerem z nejhořčích, které má listopad.

Bílý obraz

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byl paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna,
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

ó věčné proměny, taje vše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynou se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.

Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je
k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše
že čas je skoncovat

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Wikipedie, Unsplash