Eva Vlasáková: Jen pozorně naslouchám

Co vás při tvorbě nejvíce inspiruje? V čem spočívá stimul vaší tvorby?
Myslím, že o nějaké inspiraci vůbec nepřemýšlím. Kreslím od svých čtyř let a ve svých kresbách si vytvářím svůj vlastní svět – v něm žiju někdy víc než v tom normálním. Jsou tam všelijaká docela fantaskní zvířata a osoby, které jsou lidmi jen napůl – a pořád se tu něco děje. Mění se materiál, se kterým pracuju – od tužky a pastelek v dětství po práci se sklem a prostorem v posledních letech.

Kdo vás na vaší umělecké cestě nejvíce ovlivnil?
Docela dost pro mne znamenalo, že můj dědeček studoval na Akademii výtvarných umění v Praze – bohužel studia tam nedokončil, protože mu náhle zemřeli rodiče, a jelikož byl nejstarší, musel se vrátit domů a živit své sourozence a starat se o ně. Ale malovat nikdy nepřestal a jeho obrazy, které jsme měli doma, se mi vždy zdály krásné.

Kdy jste si řekla, budu se živit výtvarným uměním?
Měla jsem svou cestu vlastně docela jednoduchou – u talentových přijímacích zkoušek na výtvarnou školu v Praze jsem měla sice číslo 121, ale byla jsem hned přijata. Také na VŠUP – nemusela jsem to zkoušet několikrát, a tak mne vůbec nenapadlo, že bych mohla v životě dělat něco jiného. Jestli se tím uživím nebo ne, o tom mne nenapadlo uvažovat.

Vzpomínáte ráda na své začátky?
Potažmo na školu, profesory a podobně? Kdo z nich měl na vás zásadní vliv?
Ráda vzpomínám na výtvarnou školu – byli tam skvělí profesoři a učili jsme se všechno – od realistické kresby přes grafické techniky a modelování k práci s dalšími materiály. Myslím, že právě proto, že jsme od čtrnácti let modelovali, bylo pro mne přirozené a potěšující mnohem později se k trojrozměrným pracím vracet. Studium na VŠUP bylo už přesněji zaměřené – byla jsem v ateliéru užité grafiky a písma. Měla jsem štěstí, že mým profesorem byl František Muzika, skvělý malíř a výjimečný člověk. Velice jsem obdivovala jeho názory, přístup k životu i jeho tvorbu, musím ale říci, že po absolvování školy jsem se vydala dost jiným směrem.

Jaké to je, být výtvarníkem na volné noze v současné době?
Být výtvarníkem na volné noze není dnes vůbec jednoduché – je těžké nepodlehnout lákadlům obecně špatného vkusu a nepodřídit se požadavkům poptávky – někdy je lepší vydělávat si peníze jinak a v umění být volný a svobodný. Ale je to složité.



Máte nějaký pracovní režim, nebo čekáte, až vás takzvaně políbí múza?
Přesto že si vlastně skoro jen hraji, mám velice přesný pracovní režim. Mám rozepsané úkoly, píšu si poznámky, dělám skici k rozpracovaným tématům. Ale někdy nepomáhá pracovat intenzívně, je třeba čas, aby se práce vyvíjela a rozvíjela – postupně přicházejí další nápady, téma má pak téměř samostatný život, kterému jen pozorně naslouchám a snažím se jej zaznamenat.

Spousta umělců poslouchá při tvorbě hudbu, jiní potřebují naprostý klid a ticho. Jak jste na tom vy?
Mám ráda hudbu při práci, pouštím si různou podle toho, na čem pracuji.

Chápu, že je to klišé, ale nemohu se nezeptat,
na čem zrovna teď pracujete nebo co vás v nejbližší době čeká?
Strávila jsem několik měsíců přípravou výstavy v Oblastní galerii v Liberci. Je to veliká výstava – 10 místností – skleněné plastiky mého muže a moje práce. A protože pracuji s mnoha materiály, vlastně dělám většinou to, co mne baví, bylo to hodně pestré: obrazy, grafiky, ale také velké kresby přes celé stěny, též tavené skleněné plastiky, technika, která mne v poslední době nejvíce těší, a kresbičky z cest. Jsem ráda, že se mi podařilo dát dohromady katalog, kde jsou i ukázky mých instalací a prací s papírem. V tom bych teď chtěla pokračovat, těším se, že se také opět vrátím k tématu, které mne stále vzrušuje – mapám docela nerealistickým a nereálným.

Často navštěvujte Spojené státy, kde učíte. Můžete se rozhovořit i o tom?
Ve Spojených státech jsem byla poprvé v roce 1982. Rok nato jsem dostala stipendium do Pilchuck Glass School ve Stanwoodu a díky tomu se začala sklem zabývat. V roce 1985 jsem tam byla žákem Angličana Clifforda Rainyho a začala se učit technice taveného skla. Do Pilchucku jsem se vrátila ještě několikrát – jako asistentka Švédek Ann Wolff a Hanny Bankier, také skvělého rytce Jiřího Harcuby. V roce 1994 jsem tam vedla třídu „Image. Space and Fantasy“. Žáci jsou většinou dospělí, někteří již se sklem delší dobu pracují, někdy přicházejí naučit se nové technice nebo se v té, kterou už znají, zdokonalit. V USA není nutné celý život dělat to, co se člověk v mládí učil, proto bylo pro mne lehké začít tam pracovat se sklem. Tady doma by se asi všichni divili, proč se pouštím do něčeho, co jsem nestudovala. Učit v USA bylo zajímavé. Dost jsem se připravovala a každé ráno měla pro své žáky úkol – takové překvapení – nutila jsem je pracovat s fantazií, nesoustředit se jen na otázku techniky, to bylo pro ně dost nezvyklé. V Pilchucku, jako později i na jiných místech, kde jsem učila – v Pratt Fine Arts Centru v Seattlu, na univerzitách v Japonsku, Akademii výtvarných umění v Mnichově i letních školách v Itálii, Německu a Střední Americe – bylo pro mne dobrodružstvím setkávat se s novými žáky a sledovat jejich nadšení a pokroky v průběhu velmi krátké doby. Pracovali jsme tak, jak jsem sama zvyklá, vlastně jsme si hráli. Těšilo mne jejich překvapení z pokroku, který jim tento způsob přinášel.

Myslíte si, že den narození ovlivňuje další osud člověka?
Myslím si, že den narození ovlivňuje osud člověka. Otázkou je, zda a jak mnoho my sami můžeme ještě vše aspoň trochu změnit.

Máte nějaké dílo, které byste nikdy neprodala?
Z Pilchucku jsem si přivezla svou skleněnou plastiku Zvíře, která byla v době, kdy vznikla, vytvořena dost komplikovanou technikou. Sklo foukané, lité do písku, část tavená ve formě. Byla to týmová práce, současně pracovalo asi šest či sedm lidí – a čas, souhra a rychlost zde byly důležité. To je pro mne výjimečná věc.

Máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
V posledních letech jsem podnikala takové docela dobrodružné cesty. Sama, jen s batohem na zádech a průvodcem Lonely Planet v ruce, jsem viděla kus Indonésie, Thajska, Malajsie, Indočíny, Jižní a Střední Ameriky. Chtěla bych se podívat ještě na několik míst, která mi připadají zajímavá, nevím nic o Číně ani o Africe.

V čem podle vás tkví smysl výtvarné tvorby v dnešní konzumní společnosti a co pro vás znamená?
Myslím, že je těžké snažit se svou tvorbou nějak ovlivňovat společnost. Nejlepší asi je být spontánní a pravdivý a ukázat jeden možný pohled.

Máte nějakou výtvarnou techniku v obzvláštní oblibě?
Skleněná plastika tavená ve formě je má oblíbená technika.

Jak snášíte kritiku? Je známo, že „kritizovat“ umí každý, ale tvořit jen málokdo. Co vy na to?
Jsem ráda, když slyším připomínky ke své práci – myslím, že kritika může pomoci, protože to je ten „jiný“ pohled, který umožňuje vidět věci z jiného úhlu a jiné strany. Obávám se ale, že tento způsob kritiky je u nás teď dost vzácný, a to je škoda. Je dobré zamyslet se nad tím, co o mé práci řeknou ti druzí, i když to nebude nejpříjemnější.