Duha nad Prahou

V polovině srpna proběhl v pražských ulicích historicky první Gay pride. Téma podzimního Odnaproti se proto nabízí samo. Ano, jsem gay. Ne, mediálně nejviditelnější složky Gay pride, kterou byl karnevalový průvod městem, jsem se nezúčastnil. Že netušíte, že kromě „velké maškarády“, pojaté v duchu písně Ilony Csákové: „Jen růžová to může být…“, měl i jinou tvář? Ano, měl! Besedy, koncerty, autorské čtení, kterého jsem se coby stvořitel básnické sbírky Život je boy zúčastnil, setkání lidí, kteří se rádi smějí, radují, tančí a je jim úplně jedno, jakou má kdo barvu kůže, náboženské vyznání a nebo s kým si dává doma na dobrou noc štípanou pusu.

Proč jsem se vlastně odmítl producírovat po ulici s duhovou vlaječkou nad hlavou a dávat všanc své soukromí? Za prvé mám od dob povinné účasti v komunistických prvomájových průvodech k podobným hromadným akcím vrozený odpor. Za druhé je mi proti srsti být součástí celku, v němž ti nejviditelnější reprezentují pouze sami sebe, čímž strhávají s sebou do jednoho pytle i ty ostatní. Nejviditelnější? O kom je řeč? Zeptejte se fotografů, novinářů, kameramanů, redaktorů a posléze čtenářů, diváků a posluchačů, kdo jim z celé té „big pink masquerade“ uvízl v paměti a jaká asociace se jim napříště vybaví pod slovem gay. Jsem si dobře vědom, že stejnou barevnou škálu, jakou má duhová vlajka – symbol gay komunity –, má jakékoli lidské společenstvo. Tudíž i mezi gayi najdete všechny typy, od těch zženštilých, barevných přes sexuálně prvoplánově vyzývavé až po ty, u nichž byste na jejich příslušnost k dané minoritě nevsadili ani halíř – a mezi ty, dovolím si tvrdit, patřím i já. Jenže já a mně podobní (a je nás naštěstí mnohonásobně více než těch v podpatcích a s boa kolem krku) nejsme pro média zajímaví. Štěstí, že bleskům fotoreportérů se zdála zajímavá alespoň manželská dvojice s transparentem, na němž stálo: Náš syn není žádný deviant. Přičemž doufejme, že synátor neposkakoval někde na alegorickém voze převlečený za Cher, ale šel normálně oblečen, třeba i ruku v ruce se svým partnerem v průvodu. A o slovo normálně jde především.

Proč demonstrovat normálnost? Na normálnosti není nic senzačního, je jen v dobrém slova smyslu uspokojivá. A jsme u jádra pudla (probůh, kdo tohle spojení kdy vymyslel a co vůbec znamená?). Proč bych měl chodit v průvodu gayů, když žiji průměrný, ničím nevybočující život, jen s tím rozdílem, že jej sdílím namísto s přítelkyní s přítelem? Každá mince má však vždy dvě strany a já moc dobře vím, že ten, kdo se nehlásí o svá práva, bývá upozaděn, odstrčen, zapomenut a leckdy i likvidován, jak ukazují příklady z minulosti. Takže ve své podstatě je moc dobře, že se Pochod tolerance konal, i přesto že ti, kterým stačí bulvární pozlátko, nikdy nepochopí, že pod ním nemusí být vždycky cukrátko, ale klidně i kamínek, o který si můžete vylomit zub. Někdo někde řekl, že Češi nejsou ani tak tolerantní jako spíš flegmatičtí. Prostě že je jim to všechno ukradené! S tím nelze než souhlasit. Díky bohu pro nás jinak orientované,
avšak bohužel např. v případě politického marasmu a s ním spojené devastace morálky. Kdo ví, jak to všechno jednou dopadne? Jestli mě jednoho krásného rána sebere samozvaná patrola a zašije za to, že jsem studoval, narukoval, pracoval, platil daně, tvořil a žil, nebo jestli jednou budu moci chytit svého partnera v tramvaji za ruku a dát mu pusu na tvář, aniž bych tím vzbudil pohoršení či v lepším případě jen pozornost spolucestujících?
Země je krásná planeta, život je nádherná záležitost, jen lidi jsou divnou pihou na vší té kráse. Přes všechen pesimismus a negaci, které v den pořádání Gay pride zahltily mou mysl, se usadil v koutku mých rtů hřejivý úsměv, a to přesně ve chvíli, kdy se po malé letní přeháňce objevil nad Prahou nádherný duhový oblouk. Jako by někdo i tam nahoře vztyčil svůj transparent s nápisem: Miluj bližního svého.

Archiv, časopis Krásná 2011