Druhá česká lékařka se švýcarským diplomem MUDr. Anna Bayerová

Anna myslela na medicínu, sotva ve dvanácti letech vyšla školu.
Zasáhl ji osud blízké osoby. Žena onemocněla lehce vyléčitelnou chorobou,
avšak styděla se jít k lékaři. Nemoc zastarala a pacientka zemřela.
Dívčí nápad studovat medicínu nebyl ve světě nijak ojedinělý. Ve Spojených státech
se už kolem roku 1840 ženy věnovaly gynekologii a porodnictví. Vědomosti získávaly na ženských kolejích, které si samy založily a vydržovaly. Teprve Elišce Blackwellové, první lékařce na světě, se podařilo studovat
na řádné univerzitě. Medici pro ni zvedli ruku, jen ze žertu. Nečekali, že to s nimi dotáhne až k promoci.
V Náprstkově domě se Anna kroužku dam svěřila, po čem její srdce touží. Nadšeně ji povzbuzovaly: „Studujte, studujte pilně, až budete hotova, všechny ženy české se o to zasadí, abyste směla působit doma.“

Z kvinty na univerzitu
Anna se narodila ve Vojtěchově u Mělníka jako nejmladší ze tří dětí Josefa a Marie Bayerových,
vlastníků mlýna, provozovatelů hostince a hospodářství. Jako většina venkovského lidu lpěli na zděděném majetku. Anna jej měla dál zvelebovat, ale raději četla, než poletovala po kuchyni či kolem pytlů s moukou.
Rodiče ji nechápali, ale pustili ji do Prahy na Vyšší dívčí školu. Pak se Anna během dvou let soukromě připravila na zkoušky z nižšího Akademického gymnázia. Učení ji dělalo šťastnou, studovala lehce,
s vyznamenáním. Otec si pochvaloval: „Ta naše Andula se mi začíná líbit.“ Ještě zdolala kvintu, ale další žádosti o studium zemská školní rada nevyhověla. Dvaadvacetiletá Anna se už asi nechtěla dál zdržovat suplikami a odjela do Curychu. Aniž to tušila, začala svou soukromou dívčí válku s rakouskými zákonodárci.

V Curychu a Bernu
Vedla si dobře. Změněnými rodinnými poměry však Anně vyschl pramen peněz.
Vrátila se na čas do Prahy, profesor Janovský, specialista na porodnictví, epidemiologii a venerologii,
ji velkoryse přijímal na přednášky, udělala si porodnický kurz a znovu odjela. Tentokráte do Bernu, kde
si univerzita oproti Curychu účtovala poloviční taxy a střechu nad hlavou jí nabídli mecenáši. Podle Anny Honzákové, první lékařky promované v Čechách, chtěla Anna v Praze skládat rigoróza, ale z učených úst zaslechla, že univerzita nemá zájem. Promovala mezi Američankami, Angličankami, Francouzkami,
Němkami, Polkami a Ruskami 30. listopadu 1881 v Bernu, kde též maturovala. Karolina Světlá jí sháněla,
jak slíbila, důstojné místo, ale výsledkem bylo, že někteří pražští intelektuálové ji přestali zdravit. Česká vlastenecká společnost, šokovaná nedávným požárem Zlaté kapličky, nebyla připravena na vysoce
vzdělanou ženu se stetoskopem na krku. Kromě toho na Annu čekala v Bernu ještě další zkouška,
musela se tam vrátit. V následujících třiceti letech se proti své vůli pořád pohybovala mimo vlast,
ač studiem jí chtěla sloužit. Vystřídala Drážďany, Teufen, Bern, Baden-Baden, Londýn, Paříž, Ženevu
a mnoho menších míst, sloužila v porodnici, plicním sanatoriu, naučila se vodoléčbu,
masáže, stále se s nadšením vrhala do novinek v léčbě.

Středověk a pověry
Vídeňská vláda se na lékařky obrátila až v nouzi. Potřebovala je v okupované Bosně a Hercegovině,
aby zkultivovaly tamní zdravotní poměry. V lednu 1892 podnikla Anna namáhavou cestu do Dolní Tuzly,
jako první lékařka ve státních službách monarchie. Nad středověkou atmosférou a náboženskými pověrami se otřásla, nad dětmi strnula: „Srdce mne bolí, vidím-li ty nebohé děti, jako pavouci vypadají – tenounké nožičky i ruce a bříško hrozné!“ Lidé tu vyznávali pravoslaví a islám.
Ženy v podivných hábitech, k nimž se lékař nesměl na krok přiblížit, se zprvu divily: „Jaká jsi mladá!“
Jinými slovy – považovaly ji za nedůvěryhodnou, ale získala si je. Trpěly vyrážkami, záněty, syfilidou,
kapavkou, chudokrevností, křivicí, pakostnicí, dýchacími chorobami, tuberkulózou, jen zřídka nervovými chorobami a migrénami. Ve ztracených krajích, kdesi na konci světa, Anna neléčila sama.
Velká Británie posílala lékařky do svých zaostalých kolonií, Rusko je vykazovalo co nejdál od hlavního města,
k primitivnímu obyvatelstvu matičky Rusi. 

Místo léčení úřad
Anna se z nesnesitelného horka v Dolní Tuzle nechala přeložit do Sarajeva.
Věřila, že v hornatějším kraji bude ušetřena rodinné nemoci, tuberkulózy.
Radost z příznivějšího klimatu jí kazil jen šéf. Žárlil na její lékařské úspěchy a šikanoval ji.
Třeba ji úmyslně v zimní plískanici v drkotavém povozu poslal kilometry daleko, že i kočímu bylo doktorky líto, ač nešlo o akutní onemocnění. Nebo ji naopak zavíral do kanceláře: „Dali mi 800 receptů zřízenců dráhy do jedné ruky a lékárnickou taxu do druhé a měla jsem přepočítat každou položku receptu,
kupř. co stojí gram chininu, co tolik a tolik cukru, co papírek na prášek…, co škatulka, co inskripce
a co si napočítal lékárník… Šili si na mne zvláštními dekrety jen v Sarajevu samém slátanými,
až jsem to oznámila ve Vídni; toho se ovšem od pouhé ženské nenadáli.“
Podala demisi a narychlo odjela domů, právě jí zemřel otec.

Konečně doma lékařkou
Do první světové války odpromovalo na české lékařské fakultě v Praze dvacet tři lékařek.
Otvíraly si soukromé praxe a objevovaly se na klinikách. Zatím Anna, zkušená a se znalostí
několika světových jazyků, kdykoliv se vrátila na rok dva domů v naději na uplatnění, příštipkařila
na dívčích školách jako učitelka němčiny, vychovatelství, nauky o látkách, domácím
hospodářství a zdravovědě. Lékařské rady udílela jen přátelům, ale nemohla jim naškrábnout
recept. Vyšel nový zákon, mohla požádat o nostrifikaci zahraničního diplomu.
Jenže potřebovala domácí maturitu. „Všecko její sebevědomí – a to nebylo malé
– vzpouzelo se proti požadavku, že by graduovaná doktorka měla teprve jako oktavánka namáhavě
se lopotit přípravou k matuře,“ napsala Eliška Krásnohorská. Koncem roku 1909 se natrvalo vrátila s nadějí, že se ve vlasti uchytí. Nově vznikající ženský spolek by ji rád viděl v čele, byla by jeho ozdobou a autoritou,
ale Anna odmítla. Bála se zaplést s politikou, velmi se tehdy bojovalo o volební právo žen. To by se vládě,
kde ležela její žádost o uznání diplomu, nemuselo líbit. Konečně v červenci 1914, bůhví po kolikáté petici solidárných žen, Anna obdržela výjimku k provozování lékařské praxe v pražském okrsku, bez nostrifikace.
V pražských dívčích průmyslových školách tím povýšila na středoškolskou profesorku.

Anna a Bohuslava
Dočasně působila v Zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích. Aspoň tohle malé zadostiučinění. Do vesnice za Prahou chodila pěšky a v areálu se setkávala s duševně nemocnými, všelijak degenerovanými lidmi. Zoufala si nad jejich osudy. V roce 1915 nabídla své síly sokolskému lazaretu na Žižkově. Po třech měsících služby dnem a nocí se zhroutila. Vyvolala si vzpomínky na dávný Balkán. Anně Laurmennové-Mikschové se svěřila: „Byla to tak namáhavá práce, že by ji byl nevydržel nejsilnější muž.“
Její kolegyně Bohuslava Kecková, která promovala v Curychu v srpnu 1880, překonala v Bosně,
kam přijela brzy po Anně, celých osmnáct let. Vrátila se domů až nemocná cukrovkou. Snad potkala zdvořilejší nadřízené, snad dostala do vínku silnější náturu. Byla rázná „jako řemen“ a chodila
„jako granátník“, jak ji vystihla Anna. České lékařky učily zaostalé matky životosprávě, umývat se,
ošetřovat kojence, větrat, prát a předcházet infekcím. Za všechnu námahu dostávaly o třetinu nižší plat 
než muži.

V pokoji Františka Palackého
S vyučováním se Anna rozloučila v roce 1923. Bydlela u Libuše Bráfové, vnučky Františka Palackého.
Z Mac Nevenova paláce vycházela nápadně lehkým krokem, tvář napolo skrytou pod sklopeným kloboukem.
Dělala smutný dojem. „Počala pouť svou s nadšením, ale poklesala na půli cesty zklamáním, zakřiknuta
do nesdílnosti, mívala zvláštní výraz ve tváři, výraz hrdosti svého neúspěchu,“ vyprávěla Anna Lauermannová-Mikschová. Svou dívčí válku prohrála. V mladé republice drobná a jemná Anna mnohé nechápala. Psala o tom Pavle Moudré, mírové pracovnici, do Neveklova.
„Kde je svátost manželská?“ ptala se po schválení rozvodového zákona. Jen abychom nedopadli jako v Rusku! Srdce ji bolelo z návrhu na legalizaci potratů. „Ženy ve jménu žen žádají zákon na vyhubení národa.“
Volí spravedlnost, samozřejmě, ale proč socialisté pořád mluví o péči o matky a děti?
Rodiče se mají starat, ne stát! Nápady „osvobozující muže od všech povinností a závazků k ženě,
dětem“ jí nepřipadaly zrovna šťastné. Léta švagrové posílala peníze na výchovu dětí svého zemřelého bratra.
Bez pozdravu, bez úsměvu, ubírala se ulicí jako stín. Hlavou se jí honily chmury.

„Já bych ráda pomáhala tam, kde muži odkryli to dobré jádro mužnosti, žen se nebojí,
nepohrdají jimi a přijímají je zcela mezi sebe." MUDr. Anna Bayerová