Walt Whitman

Ano, tyto verše jsou úryvek z básně Walta Whitmana a jeho jediné sbírky Stébla trávy. Je to nějaké divné, řekli si Whitmanovi současníci. Jednoduché, naplno působící bez jinotajů. Kde jsou metafory, tajemný básnický jazyk? Vždyť se to ani nerýmuje, je to vůbec ještě verš, je to vůbec ještě báseň? Je Walt Whitman vůbec básník?

Walt (zkrácenina jména Walter) Whitman se narodil 31. května 1819 ve West Hills na ostrově Long Island v New Yorku. A jako správný Blíženec v sobě mísí dvojakou podstatu, je plný rozporů. Už jeho kořeny ho předurčily ke kosmopolitnosti a spojování nespojitelného. Jeho rodina v sobě totiž zahrnovala jak selský původ, silně zaměřený na půdu a přírodu, tak také neklidného ducha obchodníků a podnikatelů. Na jedné straně silně konzervativní anglický životní styl a na straně druhé liberálnost či volnomyšlenkářství holandských předků. Jeho dětství, jež určitě ovlivnilo jeho vnímání světa, v sobě též slučovalo dva protipóly: široké pláně luk, malebné tiché pobřeží ostrova Long Island a zároveň toulky v širokých neklidných, ukřičených a lidmi přeplněných ulicích New Yorku, kam se stačilo přepravit jen na převozníkově loďce.

Whitman politik

Blíženci mohou být přirovnáváni svou povahou, jednáním a rozhodováním k dětem. Rychle se nadchnou pro novou věc, ale nevydrží, jsou okouzlující, když mají dobrou náladu, v opačném případě jsou protivní, až nesnesitelní. Život je pro ně hrou, jako by Blíženci neustále hledali nová dobrodružství, vzrušení a zábavu. Jsou nestálí. Jestli jste Blíženec a tato charakteristika se vám příliš nezdá, pak Waltu Whitmanovi byla snad ušita na míru. Školu nedokončil, a to jich navštěvoval nemálo. Takže podle dnešních kategorií neměl ani středoškolské vzdělání s maturitou. Prošel řadou zaměstnání: byl poslíčkem, písařem, opisovatelem, sazečem, učitelem, vychovatelem, pomocným dělníkem, prodavačem čehokoliv, asistentem, novinářem, kolportérem, uklízečem… Nicméně jako správný Blíženec upoutával svým jazykovým uměním, dokázal velmi obratně vysvětliv cokoliv. Byl vynikajícím diskutérem, a proto se ani není čemu divit, když ho na čas zaujala i politika. Zastával jednoduchou politickou linii praktické demokracie. Prosté a jednoduché. Stal se členem Demokratické strany. Ale ani tato kariéra se nestala tou celoživotní. Blíženci mohou být úspěšní, leč často je jejich povaha činí nespolehlivými. Jakmile totiž jeho politická dráha začala vyžadovat každodenní dřinu, rutinu a v případě politiky i jisté nepopulární kroky, v době Whitmana ba i nějaké politické čachry, tak se Whitman s Demokratickou stranou rozešel. On měl představu konverzací, projevů, společenských akcí, kde bude oslňovat a bude v centru pozornosti. A to mu skutečná práce a pozice politika nemohla nabídnout.

Whitman tulák

Čím je větší rozmanitost a různorodost působících vlivů, tím je Blíženec šťastnější. Whitman po pádu své kariéry novináře a politika neotálel, nesmutnil a znovu se pustil do nových „dobrodružství“: zkusil nová zaměstnání, toulal se Amerikou podél Mississippi a řeky Hudson, poznával nové lidi a v neposlední řadě četl nejrůznější autory: Shakespeara, Goetha, Huga, Scotta, bibli, Leibnitze, Moliera, Corneilla a řadu dalších. A výsledek? Dne 4. července 1855 vydal svou první a poslední básnickou sbírku Stébla trávy. Pro Blížence je typický břitký a intuitivní intelekt a touha zazářit. Jejich soustředění je velmi intenzivní, leč nevydrží dlouho. Velmi lehce chápou, ale nejdou do hloubky, mají rádi rychlá a jednoduchá radikální řešení. Nesnášejí komplikování problémů. Krása je v jednoduchosti. Stejně tak sbírka Stébla trávy. Byl to blesk z čistého nebe, který součastníci Whitmana hned nedokázali přijmout. Už jen prostinká základní idea: obyčejný člověk tvoří obyčejnou společnost. Každý jeden obyčejný člověk, ať je to muž nebo žena, je důležitý svou prací, tvoří něco velkého a nového, co mění Ameriku a svět. Proto název Stébla trávy – stéblo je něco obyčejného, všedního, zdánlivě nedůležitého, a přesto s ostatními stébly tvoří trávu, pokrývající skoro celý svět, bez níž by nebylo života.

Whitman básník

Lidé narození ve znamení Blíženců jsou láskyplní, ohleduplní a velkorysí, mají jakousi touhu pomáhat lidem, oslovovat je, zaujmout je. A zároveň druhá stránka věci: mají rádi pozornost, slávu, respekt, vděk, pochvalu. Tedy jednoduché řešení pro bolesti celého lidstva. Že se vám tento úkol zdá nemožný. Nikoli pro Blížence Whitmana. Ten se stal totiž zastáncem utopické demokracie. Viděl v duchu, jak obyčejní lidé osidlují a zkulturňují pustiny, jak lidé, ruku v ruce jdou a zpívají o své svobodě, společně pracují, společně čelí nesnázím. Nepominul ani oslavu Ameriky a Američanů. Oslavoval především drobnou každodenní rutinu, práci obyčejných švadlenek, dělníků nebo tesařů: Země sama je velkou básní a ženy i muži nepsanými verši… Víme, že Blíženci jsou nedůkladní, netrpěliví a nedočkaví. Chtějí jako dítě všechno a hned teď. Walt Whitman vydal svou sbírku zřejmě předčasně. Jeho 12 básní bylo jakoby „šito horkou jehlou“, potřebovaly ještě dopracovat. Řadu básní, jejichž náměty ani nestačil rozpracovat, raději do prvního vydání sbírky nezařadil. Byl zcela pohlcen svým nápadem vydat sbírku v den státního svátku 4. července – Dne nezávislosti. Nicméně později, vždy při výbuchu nadšení pro věc, přepracovával a dopracovával svou sbírku v skvost americké, evropské a světové literatury. Tato sbírka, zprvu nepovšimnuta, poté pohoršující, se stala první moderní sbírkou v literatuře vůbec. Znamenala přelom v tvorbě, přinesla totiž nejen nové téma – krása a poetičnost obyčejnosti a všedních lidí, ale také novou formu – volný verš.

Whitman v palbě kritiky

Za dokončenou sbírku lze považovat teprve třetí vydání obsahující 124 básní, rozčleněných do tří oddílů: Demokratické zpěvy, Děti Adamovy a Rákosí. Zatímco první oddíl byl ještě přijat kladně – oslava průměrného všedního člověka a Američana byla přijatelná. Ale oddíl Děti Adamovy, ozařující slast plození, zesilující erotické a sexuální motivy při vytváření nových životů, se již v prudérní Americe pochvaly nedočkal. A třetí oddíl Rákosí hovořící o družném mužském přátelství, jež přerůstá v lásku celého světa a vesmíru, upozorňoval na jisté homosexuální motivy, na Whitmanovu absenci domova, rodiny a nastoloval otázku jeho sexuální orientace. A jeho reputaci rozhodně nenapomohlo přímé zobrazování lidského těla a jeho všech funkcí, což pohoršovalo moralisty, konzervativce, politiky, církev.

A toto vše završovala formální stránka sbírky. Vytvořil totiž volný verš. Je to technika, která umožňuje vytvářet básnické obrazy bez pravidelného básnického rytmu, rýmu, bez pravidelného střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, pravidelných slok. Jedním slovem svoboda, bezprostřednost projevu. Též slovník básníka je náhle jiný: může, ale nemusí vytvářet básnická slova a spojení, do poezie tak mohl vtrhnout jazyk ulice, slova nečekaná a neznámá, slova drsná, brutální, třeba i slangová, či dokonce vulgarismy.

Whitman zahořklý

Posledních skoro 20 let života se Whitman proměnil spíše v nedůtklivého předčasně zestárlého muže. I když vlastně celoživotně trpěl nedostatkem financí, je až s podivem, že se jeho oblečení vždy neslo v módní vlně a záleželo mu na tom, jak vypadá. Byl považován za velmi přitažlivého, okouzlujícího muže, snad až přehnaně o sebe pečujícího. Navíc jeho staromládenectví ponoukalo ženy a dívky k lovu. Whitman se nikdy neoženil. Po pátém vydání své sbírky ochrnul, uchýlil se ke svému bratrovi a naprosto se uzavřel před veřejností. Měl pocit neúspěchu, zmaru a beznaděje. Z milého nadějného básníka a všeuměla se stal nevrlý mrzout. Jeho touha po uznání a respektu byla naplněna až po jeho smrti. Jeho básnický experiment vyšel, ale Walt Whitman se své chvíle slávy nedožil. Zemřel 26. března 1892 v kruhu své rodiny. Ač na něj byl činěn nátlak, nikdy nepřiznal svou homosexuální orientaci, pro něj láska člověka k člověku nebyla jen sexuálním aktem, ale obrovskou vesmírnou silou, naplňující lidský život.

O sobě zpívám

O sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti,
Ale pronáším slovo demokratičnost, slovo En-Masse.

O tělesnosti od hlavy k patě zpívám,
Nejen výraz tváře, nejen mozek je hoden Múzy, pravím,
že celá bytost je daleko cennější,

O ženě, stejně jako o muži zpívám. O životě nesmírném ve vášní, tepu a síle,
Radostném, svobodném, stvořeném podle zákonů božích,
O moderním člověku zpívám.

(překlad: Jiří Kolář)

Archiv, časopis Krásná