Vzpomínky na Karla Laštovku

Jana Šulcová, herečka
Někdy kolem roku 1976 mě s Karlem Laštovkou seznámila Květa Fialová, kamarádka a kmotra mojí starší dcery. Bydlíme blízko sebe, často se navštěvujeme a samozřejmě jsem jí trochu záviděla krásný obraz od Karla Laštovky, který u ní doma visel. Pojala jsem ideu, že bych se také mohla nechat namalovat a že by takový obraz byl výborným dárkem pro mého manžela k výročí svatby. Karel mě pozval na několik sezení, nic nepožadoval, jen chtěl, abych si trochu poodhalila ramena. Stejně si mě nakonec namaloval podle svého. Myslím si, že mám trochu hezčí ruce, než jaké mně namaloval, ale nevadí mi to. Karel mě okouzlil. Od prvního okamžiku jsme si rozuměli, bylo vidět, že se setkaly dvě stejně naladěné duše, on umělec, já herečka, oba plni emocí. Chodívala jsem za ním do jeho ateliéru, šlapala jsem do schodů a vždycky jsem se na něho těšila. On zase chodil do divadla na představení, v nichž jsem hrála. Jeden režisér říkal, že ve filmovém díle nesmí být ani vteřina nudy. Totéž si myslím o přátelství, když v něm není vteřina nudy, pak je to opravdové přátelství. S Karlem jsme takové přátelství měli. Jednou se chystal na pracovní cestu do Španělska, říkal, že jede dobýt Barcelonu. Byl ale nešťastný z toho, že má prošedivělé vlasy na stráních. Slíbila jsem mu, že přinesu od své kadeřnice kvalitní barvu a něco mu s tím udělám. Kdyby naše barvení někdo natočil, mohlo by se to klidně vysílat v televizi na Silvestra. Karel každou chvíli vyskakoval, křičel s nelíčeným děsem v očích, že ho zničím, že kvůli mně nedobude Barcelonu a že mě bude do smrti nenávidět. Když pak všechno dobře dopadlo a jeho vlasy byly jako za mlada, láskou by mě zase snědl. A vážně tu Barcelonu dobyl, měl tam úspěch. Posléze jsme se už tak často nevídali, ani nevím proč. Nikdy jsme si nic špatného neřekli, nikdy jsme si neublížili a pořád jsme byli přáteli. A tak jsem nebyla při něm, když ze života odcházel. Díky tomu ho mám v paměti pořád veselého, okouzlujícího a originálního. Ráda a často vzpomínám na to, jak jsme se vždycky bouřlivě vítali a neméně bouřlivě loučili. U umělců to tak chodí, jejich emoce jsou bezbřehé. Pokaždé si při podobných úvahách vzpomenu na Bohouška Záhorského, milého kolegu a svědka na moj svatbě, který říkával, že by se herci neměli míchat mezi normální lidi, protože jim to ublíží. Umělci jsou trochu praštění, ale také mnohem víc zranitelní. Ovšem o to je jejich život bohatší. A stejně bohatý a zranitelný byl i život Karla Laštovky. Obraz splnil svoji úlohu jako dárek a zůstal mi. Manžel si ho do nové rodiny pochopitelně nevzal. A tak dílo visí v mé ložnici, mám ho ráda a nikomu bych ho nedala. Užila jsem si s ním i dost legrace. Pamatuji si, jak k nám přišla tchýně, obraz si prohlédla a zděšeně řekla: „Nechci tě urazit, ale ono je ti to podobný.“ Tím mi jemně naznačila, že není vhodné, abych se svlékala před cizím chlapem. Totéž si myslel i můj muž, který žárlil a nevěřil mi, že jsem neseděla nahá. Pro mé nejbližší okolí to bylo kontroverzní dílo, ale dneska už má obraz pokoj. Je jenom můj a nikoho jiného. Jednou ho dostanou moje děti a věřím, že i ony ho budou mít tak rády, jako jsem ho měla já.



Hana Hegerová, zpěvačka
Kdy jsem se s Karlem poznala, to už opravdu nevím. Ale přesně si vybavuji, že to bylo v době, kdy mi bylo na světě velmi těžko. Osud mi ho poslal do cesty a on se stal mým nejbližším přítelem. Proto mi dodnes velice schází a scházel mi celá ta léta, co tady s námi není. Maloval mě několikrát, jeden můj portrét se ocitl v Itálii, ale co tam dělá, netuším. Namaloval také moji hlavu, ani o ní nevím, kde je. Pak ještě existuje trojportrét, ani ten nemám, ale vím, kde je. Jeden obraz ovšem vlastním. Koupila jsem si ho, ač jsem původně chtěla úplně jiný Karlův obraz. Ale zrovna jsem prodala vůz, takže jsem měla peníze, a jelikož Karel zrovna žádné peníze neměl, uzavřeli jsme obchod. Jsem ráda, že obraz mám. Stále vidím Karla, když se na něj dívám. Obraz je barevně příjemný, lahodí mi. Karel kolem mě namaloval spoustu zničených mužských figurek. Vysvětlil mi, že jsou to všichni ti zničení mužští, které jsem odhodila. To je samozřejmě velmi lichotivá nadsázka, v mém životě to bylo jinak. Ovšem mě nakreslil s odmítavým výrazem, a to vystihl dobře. Udělal skicu, žádná sezení se nekonala, pak už mě zavolal k hotovému dílu. Namaloval mě podle sebe, jsou tam detaily, které vypovídají
spíš o něm než o mně. Udělal mi nesmírně dlouhou šíji, takovou ve skutečnosti opravdu nemám. A kdo se zabývá symbolikou, určitě by odhalil hodně z Karlova nitra. Na obraze je naštěstí letopočet 1971, takže vím, kdy vznikl. Ale jinak čas pro Karla nic neznamenal, ostatně já k němu mám stejný vztah. Většinou maloval akty, ale mě nechal oblečenou, i když mě maloval v době, kdy bych klidně mohla být svlečená. Byli jsme si blízcí, oba jsme žili stresový život. Já jsem byla na volné noze, on byl také odkázán na prodej svých obrazů a řešili jsme spolu často existenční otázky. Karel se uměl přenést přes potíže lehce, málokdy jsem ho viděla smutného, zoufalého jenom jednou. Překonávat starosti mu pomáhala ironie, ale ve své podstatě byl velmi vlídný, citlivý a laskavý.