Úvod Magazín Vyslanci pekel, nebo vzdušní skřítkové?

Vyslanci pekel, nebo vzdušní skřítkové?

Těmto slovy uvádí české vydání Brehmova Světa zvířat rozsáhlou kapitolu věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších skupin živočišné říše. Letouni to ale nejsou jen netopýři,
ale také kaloňové, vrápenci, víkonosové, tadaridy, listonosové i proslulí upíři. 

Celkem je to 19 čeledí s více než 930 známými druhy. Další desítky a možná stovky
dosud nepopsaných druhů žijí ještě v posledních nedotčených pralesích tropických ostrovů.
Dlouhou dobu byli příslušníci řádu letounů považováni za svéráznou skupinu ptáků.
Homér se o nich zmiňuje jako o ptácích bez jazyka, kteří krmí svá mláďata.
Stejně tak švýcarský přírodovědec Konrád Gesner ještě v roce 1581 ve svém proslulém přírodopise Historia Animalium se odvolává na bibli, kde se o netopýrech mluví jako o „nečistých ptácích“.
Soudí, že netopýři jsou zvláštní skupinou stojící mezi ptáky a myšmi, jsou vlastně „létající myši“. Tento termín se ujal a dodnes se jím netopýři označují například v němčině.
Až v roce 1765 je zakladatel zoologického a botanického systému Karl Linné označuje letouny,
za zvláštní řád savců z příbuzenstva primátů. Jako jeden z určujících příbuzenských
znaků uvádí existenci mléčných bradavek na prsou.

VYSLANCI TEMNOT?

Člověka tito tvorové odedávna vzrušovali a fascinovali a zároveň mu naháněli strach.
Lidé nechápali, jak je možné, že to podivné zvíře připomínající myš, opatřené blanitými křídly,
létá ve tmě, aniž by narazilo do nějaké překážky. Netopýři a další letouni žijí soumračným životem.
Přes den se skrývají a pospávají v nejrůznějších dutinách a štěrbinách, a jakmile přichází noc, ožívají.
Noc vyvolává u mnoha lidí nepříjemné až úzkostné pocity a vlivem bujné lidské představivosti je říše temnot domovem nejrůznějších zlých bytostí a příšer – vlkodlaky počínaje a upíry konče. I nebojácný člověk zažívá
v tichu ztemnělého lesa, přerušeném jen houkáním sovy nebo šustěním myšic v listí, zvláštní pocity.
K tísnivé atmosféře noci patří i neslyšně se míhající siluety netopýrů na obloze. Ostatně i Brehm píše:
„Než zapadne u nás za krásných letních dnů slunce, počínají příslušníci tohoto řádu svérázný život.
Zasmušilý šik netopýrů vylézá ze štěrbin, dutin a děr, kamž se utekl před světlem dne, a za soumraku
odtud vylézá za svými nočnímu potulkami. Čím více se stmívá, tím více se množí šik těchto tmavých soudruhů, když pak nastane noc, stanou se nejčilejšími a provádějí své rejdy ve vzduchu…“

Ze všech nočních živočichů netopýři byli a mnohdy ještě jsou opředeni množstvím legend a pověr. 
Netopýři, kteří nedopatřením zalétli do místnosti, budili hrůzu a zmatek. Lidé pak vyhazovali okny a dveřmi žhavé uhlíky, aby se očistili od nečistých sil, které s sebou netopýr přinesl. Dodnes se leckde traduje,
že netopýři se s oblibou zamotávají ženám do vlasů, a přinášejí jim tak neštěstí. Nejvíce utrpěla pověst netopýrů ve středověku. Tehdejší společnost zaobírající se hledáním cesty k bohu a bojem s úklady ďábla, viděla v netopýrech vyslance pekel. Lidé věřili, že netopýři ožívají s příchodem noci, aby doprovázeli ďábla
a jiné odporné bytosti na pozemských poutích, nebo jsou dokonce přímým převtělením satana.
V některých italských dialektech mají pro netopýry výraz malý ďábel.

Ve Skandinávii panovalo přesvědčení, že duše lidí, kteří nemají čisté svědomí, poletuje v noci nad tělem
v podobě netopýra. Po smrti se pak duše hříšníka mohla proměnit v netopýra jednou provždy, nešťastník tak ztratil naději na spasení.



A lidé podle těchto představ s netopýry zacházeli. Každá kapka krve ze zabitého netopýra, která dopadla
na čisté hedvábí, znamenala osvobození jedné duše ze spárů ďábla. Netopýr zaživa přibitý na vratech stavení měl odstrašit a odehnat všechny temné síly daleko od obydlí zbožných hospodářů. O tom, jak ubohá zvířata trpěla, svědčí záznamy líčící, jak „běsnící“ netopýr dokázal okousat hlavičky hřebíků, jimiž byl přibit.
V Sedmihradsku zase živé netopýry zaživa pohřbívali do základů nově budovaných domů. V Bavorsku věřili, že tělíčko netopýra na trámu ochrání dům nebo stodolu před ohněm a úderem blesku, v alpských zemích zase napichovali sedláci živé netopýry na rohy kravám, protože tak prý jim nikdo nemohl dobytek uřknout nebo očarovat. Jen ti chytřejší poznali, že daleko větší užitek jim ve stájích přinesou živí netopýři,
když za letních nocí chytají hmyz sužující dobytek.

Netopýři hráli důležitou úlohu také při nejrůznějších rituálech černé magie.
Satanisté stvrzovali smlouvu s ďáblem nejen svou, ale také netopýří krví, na vysušené netopýří blány
se kreslily magické symboly. S pomocí netopýří krve bylo prý možno očarovat vyhlédnutou dívku či ženu
a přimět ji k tanci, jenž byl ve středověku považován za prostředek uspokojení ďábelského chtíče.
Dělalo se to tak, že na papír nebo na kousek netopýří blány se napsalo jméno kýžené bytosti netopýří krví,
a pokud dotyčná na útržek šlápla, byla ztracena a oddala se pak v tanci nápadníkovi bez ohledu na svou vůli. Zatímco evropský křesťanský svět spojoval netopýry se smrtí, ďáblem a světem věčných temnot,
u jiných národů se příslušníci řádu letounů těšili úctě a někde i oblibě.



Mayové ve Střední Americe měli v oblibě netopýřího boha, který měl lidskou podobu, netopýří křídla
a na nose blanitý výrůstek, typický pro listonosy, početnou skupinu tropických netopýrů.
Camazótz, jak se tento bůh jmenoval, nebyl jen symbolem smrti, ale i zmrtvýchvstání.
Na Guayanské vysočině dodnes žije kmen Zotzil, uctívající netopýří božstva. Z dochovaných hieroglyfů
a uměleckých předmětů Mayů, Aztéků a Zapotéků je zřejmé, že lidé v Střední Americe neviděli
v netopýrech či kaloních žádné nebezpečné bytosti.

V některých oblastech Číny jsou netopýři dokonce symbolem štěstí, v kantonské čínštině mají pro netopýra výraz „krysa přinášející štěstí“. Doba negativního pohledu na netopýry skončila v Evropě až v druhé polovině minulého století díky intenzivnímu zoologickému výzkumu za použití moderních technických vynálezů,
jako jsou infračervené kamery, noktovizory a sonary, které dokážou zachytit pohyb ve tmě a zvuky,
jež není náš sluch schopen vnímat. Dnes se netopýrů nebojí už ani lidé na venkově,
a dokonce jsou ochotni připustit, že jsou to užiteční tvorové.

PROKLETÍ KŘÍDEL

Je otázka, proč právě netopýři měli v našich končinách tak nezáviděníhodnou reputaci.
Vždyť nočních zvířat žije u nás daleko více a jejich pověst v pověrčivých lidských myslích není také nejlepší. Vzpomeňme jen na sýčka, o němž se tvrdí, že věští smrt, černé kočky přinášející smůlu, ropuchy otravující prameny… Netopýři však vzbuzují nepříjemné pocity až odpor zřejmě kvůli své tělesné stavbě.
Při pohledu na osrstěné tělo a velké uši, připomínající myšovité hlodavce, sice leckomu také naskočí
husí kůže, ale nejhorší jsou netopýří křídla. Dlouhé tenké kosti spojené průsvitnou kožovitou blánou se staly prokletím těchto nevinných tvorů. Zatímco ptačí křídlo kryté peřím považujeme za zázrak přírody,
lysá létací blána netopýrů budí odpor.
A tak zatímco vznešeným andělům se dostalo bělostných labutích křídel, pekelné mocnosti brázdí povětří
na lysých netopýřích křídlech, tmavých jako sama noc. Přitom netopýří křídlo samo o sobě je dokonalým dílem přírody. S křídlem ptáků nemá nic společného. U ptáků tvoří oporu křídla zesílené a prodloužené články druhého prstu, u letounů jsou kromě předloktí a pažní kosti protaženy i kosti záprstní a prstní články druhého až pátého prstu. Jsou to velmi jemné a slabé kůstky, mezi nimiž a tělem je napjata tenká kožovitá blána, protkaná spletí červených žilek. První prst – palec – je naopak zakrnělý a je zakončený malým drápkem, jenž slouží netopýrům a kaloňům při šplhání a zavěšování. Křídla letounů jsou velmi lehká
a dají se rychle složit k tělu. Tvar křídel závisí na způsobu života jednotlivých druhů. Úzká a dlouhá křídla prozrazují rychlého letce, krátká a široká křídla jsou typická pro letouny pohybující se mezi větvemi stromů
a keřů. Traduje se, že netopýři, pokud spadnou dolů, mají velké problémy s pohybem na zemi.
Není to ale úplně pravda. Netopýr dokáže v případě nebezpečí utíkat velmi rychle, při tom si pomáhá vztyčenými předloktími. Existuje dokonce i jeden druh, který rychleji běhá, než létá.
Ostatně i obávaní upíři k vyhlédnuté oběti dost často přihopsají po zemi jako velcí pavouci.

 

RADAR NENÍ LIDSKÝ VYNÁLEZ

Lidé nemohli pochopit, jak je možné, že netopýři dokážou tak mistrně létat v úplné tmě,
vyhnou se každé překážce a neomylně chytí každý hmyz, který se nestačí ukrýt. Až poměrně nedávno
zcela pochopili, jak to vlastně všechno funguje. Netopýři využívají při orientaci tzv. echolokace, založené
na vyslaném a zpětně přijatém zvukovém signálu, tedy zvukového radaru. Stejný princip pomáhá například delfínům nebo hmyzožravcům – od těch letouni zmíněný systém ostatně zdědili.

Koncem 18. století italský přírodovědec Spallanzani provedl několik pokusů, při nichž nechal oslepené netopýry létat v temné komoře mezi napjatými provázky a nitěmi. Netopýři se dokázali orientovat
bez nejmenších problémů a bylo jasné, že se spoléhají na úplně jiný smysl než na zrak.
Když později jiní badatelé vypustili netopýry do temné místnosti, jejíž stěny pohlcovaly veškeré zvuky, netopýři začali narážet a padat, protože zvukové vlny se neměly od čeho odrážet.
Podstata netopýřího radaru spočívá ve vysílání krátkých signálů, které trvají setiny vteřiny a ucho člověka
je nezachytí. Zvuky vyluzují v hrtanu a vysílají tlamou nebo čenichem. Odrazy vln pak jako paraboly zachycují velké uši. Přesnost je úžasná. Při pokusech zachytil netopýr v letu 5 mm velký hmyz na vzdálenost tří metrů. Ovšem ani hmyz nezůstal v evoluci pozadu a některé druhy nočních motýlů si vyvinuly jakýsi antiradar. Jakmile zachytí zvukový signál netopýra, okamžitě složí křídla, padnou střemhlav k zemi,
a tak si často zachrání život.

NETOPÝŘI, „BRUTOPÝŘI“ A LÉTAJÍCÍ LIŠKY

Řád letounů se dělí na dvě velké a dobře odlišitelné skupiny – menší a známější netopýry a mohutné kaloně, kterým studenti zoologie s oblibou přezdívají vzhledem k jejich tělesným rozměrům brutopýři.
Netopýři dorůstají menších rozměrů, mají zkrácený čenich, u některých navíc pokrytý blanitými výrůstky. Vyznačují se neobyčejnou rozmanitostí tělesné stavby a zbarvení. Jsou netopýři, jejichž hlava připomíná francouzského buldočka, jiní mají prasečí uši nebo chocholku na hlavě, za kterou by se nemusel stydět žádný Irokéz či „pankáč“. Všichni netopýři mají malé, ale velmi ostré zuby. Většina z nich loví hmyz, ovšem jsou druhy, které se specializovaly na lov ryb a žab či drobných savců a plazů. Některé druhy zase sají nektar
a živí se pylem květů, a plní tak důležitou funkci opylovačů. S výjimkou polárních končin obývají
prakticky celou planetu, v mírném pásmu přečkávají zimu ve stavu strnulosti v nejrůznějších úkrytech.

Naproti tomu kaloni jsou výlučnými obyvateli tropických oblastí. Jsou to nejmohutnější létající savci;
největší druh má rozpětí křídel 1,7 m. Dalším typickým znakem kaloňů je protáhlý čenich připomínající hlavu psovitých šelem. Proto bývají v některých jazycích kaloni označováni jako „létající lišky“.
V této souvislosti se mezi zoology traduje historka o jednom mladičkém německém veterináři,
který nastoupil po absolutoriu do zoologické zahrady a jako první úkol dostal přeočkovat všechny
psovité šelmy proti vzteklině a některým jiným nemocem masožravců. Svědomitý pan doktor, nepříliš znalý zoologického systému, si vzal k ruce seznam chovaných druhů a pochopitelně „létající lišky“ neušly jeho pozornosti, k velkému pobavení kolegů-zoologů.

Vtip je v tom, že kaloni jsou mezi letouny výlučnými vegetariány, živí se hlavně nejrůznějším ovocem
a pylem a masa si ani nevšimnou. V teplých krajinách žijí v obrovských koloniích a jsou postrachem
všech majitelů plantáží. Tisícihlavé hejno kaloňů dokáže spořádat úrodu z několika hektarů.
Místní obyvatelé je proto bez milosti pronásledují, navíc v některých končinách je maso kaloňů vyhledávanou pochoutkou. Na rozdíl od netopýrů nemají kaloni echolokaci, protože ji nepotřebují.
Plod manga nebo trs banánů není třeba zaměřovat radarem… Kaloni plní v tropických lesích důležitou ekologickou úlohu. Požíráním semen a jejich roznášením v trusu zajišťují přirozenou obnovu lesa.
Některé pyložravé druhy patří k jediným opylovačům určitých druhů rostlin a stromů.
Některé druhy kaloňů z tichomořských ostrovů byly pronásledovány tak intenzivně,
že stojí na pokraji vyhubení.

VAMPÝŘI A UPÍŘI

Dva názvy, které se staly neodmyslitelnou součástí světa knižních a filmových hororů.
Jsou názornou ukázkou toho, jak mýty a legendy mohou zcela měnit skutečnost. Vampýři a upíři jsou
dnes chápáni jako krvežízniví netvoři vysávající obětem ve spánku krev, kteří do lidských obydlí vletují
v podobě netopýra. Původ této legendy je zřejmě v rumunském Sedmihradsku, kde bylo i sídlo obávaného knížete Drákuly. Je zajímavé, že víra v lidské stvůry, které přes den odpočívají v hrobech a v noci se vydávají hledat oběti, je daleko starší než víra v jejich převtělování v netopýří tělo. Tato pověst byla rozšířena
hlavně mezi cikánským obyvatelstvem Sedmihradska. Věřilo se, že lidský upír se zrodí po polibku spícího člověka netopýrem vlétnuvším do místnosti. Přitom lidé z rumunských hor neměli donedávna ani tušení,
že opravdoví netopýři živící se krví opravdu existují, ale na druhém konci světa – v Jižní Americe.
Praví upíři jsou příslušníci čeledi listonosovitých. Z více než 150 druhů této čeledi se naprostá většina živí plody a květy, část hmyzem nebo drobnými obratlovci a jen dva druhy krví. Také o nich existuje
spousta historek, kterak v hejnech napadli spící cestovatele a úplně jim vysáli krev.
Skutečnost je mnohem méně dramatická. Jak upír obecný, tak upír ptačí mají ostré špičáky,
kterými spícím teplokrevným živočichům způsobí drobnou ranku, ale v žádném případě krev nevysávají. Vytékající krev pak slízávají jazykem. Největším nebezpečím není ani tak ztráta krve, jako možnost následné infekce rány. Člověka napadají upíři jen výjimečně, pokud mají možnost, dávají přednost domácímu dobytku. Ač se to zdá neuvěřitelné, upíři mohou být člověku i užiteční. Při sání totiž vypouštějí do rány ze slin zvláštní látku zabraňující srážení krve. A právě ta se stala předmětem výzkumu biochemiků, protože se ukázalo,
že by mohla být součástí léčiv rozpouštějících nebezpečné krevní sraženiny v krevním oběhu.

A vampýři? To je jen zmatení názvů. Termín vampýři používali zoologové paradoxně právě pro druhy,
které se živí plody, květy a nektarem. Bohužel vlna upíromanie se zmocnila i tohoto názvu jako synonyma krvežíznivosti, a proto se dnes v českém zoologickém názvosloví setkáváme už jen s listonosy.
Vžité slovo vampýr se tak stalo definitivním vlastnictvím světa hrůzostrašných příběhů literatury
a filmu, do nichž se tak rádi vydáváme.

 

Životní styl
Anýz, bedrník O Vánocích s Davidem, Janou a Adamem Krausem