Tiše a pro sebe

...bude tato úvaha. To já schválně, abych se jako ozvláštnila. Jako bych to zrovna potřebovala! Nepotřebuji,
poté, co se mi téměř podařilo projít skleněnými dveřmi motorestu, vypadám zvláštně až dost.
Tak modrozeleně. A té krve!

Beran berany berany duc na vrata jara, beránci na mísách sladcí i slaní, na loukách i pár těch živých zahlédneme, nebude to mé povídání nejen nečasové, ale taky nemístné? Nu což, ve vyšších polohách sněhu leží dost, fajnšmekři lyžují ještě v máji. A toto se stalo před dávnými a dávnými léty, mému otci bylo padesát a bruslívalo se na zamrzlých řekách. Vraceli jsme se z Berounky a otec byl smutný. „Už jsem tu byl naposled,“ říkal docela tiše, tak statečně tiše! – „už jsem moc starý a nohy mě tak moc bolí… jednou to muselo přijít…“

Já, hodná dcera, byla smutná s ním. Na sedadle auta ležely jeho brusle, staré okopané kanady, na kterých jezdil celý život. Osiřely, chudinky, říkám si a pohladím je. Na podrážkách mají vyražené teď už bezmála setřelé číslice. Přejíždím po nich prstem, trojka a devítka. A pak se na ně zadívám blíž. A porovnám se svými. Můj otec nosil boty číslo čtyřicet jedna a půl. A brusle číslo třicet devět? Jak na nich dokázal jezdit?  

Pro jednou jsem se zachovala chytře, mlčela jsem. Bylo před Vánocemi a já mu honem koupila pod stromeček brusle číslo čtyřicet dva a půl a řekla: „Já vím, že už jsi starý, ale třeba to zkus…“. Na Boží hod jsme byli bruslit, moc jsme se smáli a otec pak ještě bruslil celé čtvrtstoletí. A tuhle jedu s kamarády po sjezdovce a zrovna na toho, jezdí obvykle nejlíp, musíme dneska čekat. Sjíždí trhanými nejistými oblouky a po každém druhém zastaví, aby nabral dech. Co je?
Dojíždí k nám a sám sobě se nepodobá. Srdce mu bije, až je to znát i na lyžařské bundě, a na čele má pot. „Už na to nemám,“ říká mezi jednotlivými obtížnými nádechy, „ty lyže si dělají, co chtějí…“
Koukáme soucitně a bezradně. Je z nás nejstarší, stojí tu a třese se. Nikdo z nás není zrovna školák.
Tohle nás čeká, brzo, sakra, sakra… Tak si dáme panáka.

A pak si na něco vzpomenu a zadívám se na naše lyže. Jsem dobrá, protože říkám: „Pojedeme to znova a ty si vezmeš moje lyže.“ Je dobrý, protože vstává: „To musím. Jinak bych se už na lyže nepostavil.“
Pohlédne na mě očima nekonečné tesknoty, našlápne moje lyže a zmizí v údolí. Jede jako vždycky, rychle a dobře. Opatrně se vydávám za ním. Vůbec to není příjemná jízda. Těžké lyže jsou prošlápnuté, jedu prakticky po botách, oblouk ošklivě trhá. Potřebují pořádný servis. Anebo rovnou vyhodit. Jak to, že to nepoznal? A zrovna on! Takový vyrovnaný chlap! Co nám rád uděloval takové ty moudré rady:
„Já vám neurotikům nerozumím, já vím, že vy neurotici to máte těžké, ale nestačilo by jenom…“
Dole na mě dost dlouho čeká, směju se už z dálky. „No, no, ty máš nějakou radost,“ říká, ještě pořád tak docela neví, co se to s ním děje.

Mám, mám radost, vykládám jemu i vám, protože už na něho taky došlo, už sám sebe přesvědčil, že není výjimka na tomhle světě, plném úzkostných a ustrašených panikářů! Kdo vážněji stonal, něco o tom ví. Tenhle chlapík je zdravý, jen stárne a nechce se mu. Všichni máme strach. Času, který s sebou nese úpadek
a chátrání a smrt, se bojíme všichni, ti nejsilnější možná víc, já nevím. Jejich hlava o tom třeba neví, ale tělo
ano, tělo si dělá z hlavy dobrý den! Takové dočasné zatmění zdravého rozumu je docela dobrá existenciální
zkušenost, projít panikou jako tunelem a zjistit, že to tak naprosto a úplně zlé ještě není, je povzbuzující.
Je to cvik na to, co přijde. Všechno se dá do jisté míry naučit, i zacházet s vlastním strachem.
Znevážit vlastní strach. A mít pořád rád hory. I když taje sníh.