Úvod Magazín Sylvia Plath

Sylvia Plath

Sylvia Plath se narodila 27. října roku 1932 v Jamaica Plain blízko severoamerického Bostonu. Matka podporovala její literární ambice a Sylvia si již jako studentka vydobyla různá ocenění.

Zároveň byla však ovlivněna atmosférou 50. let – pronásledovala ji představa, že se musí vdát a mít děti, jinak z ní nikdy nebude „úplná žena“. Ustavičně se zmítala v rozporech mezi kariérou a sňatkem, cudností a erotickou zkušeností, které ještě zesilovala náchylnost k depresím (tu ostatně měla po otci, „v rodině“: otec Sylvie zemřel roku 1940, když jí bylo devět let, a stal se pro ni celoživotním symbolem „všemocného“ ochránce i tyrana, zdá se, jako by Sylvia celý život přinášela svým úsilím o veřejné uznání a obdiv oběti na oltář Bohu – svému otci). V srpnu 1953 se ve věku dvaceti let pokusila o sebevraždu (viz její jediný román Pod skleněným zvonem, The Bell Jar). Na univerzitě v britské Cambridgi
se poprvé setkala s básníkem Tedem Hughesem (konečně našla muže, který se zdál být z „toho pravého otcovského masa“, jak si zapsala ve svých denících), za kterého se v roce 1956 provdala. Vše vypadalo idylicky: dva začínající básníci, dvě děti, dům na venkově v Devonu… Život v domácnosti ale Plath vnímala spíše jako ubíjející stereotyp až vězení a spory mezi oběma manžely se stupňovaly. V létě roku 1962 Hughes Sylvii opustil kvůli jiné ženě. Spisovatelka se i s dětmi odstěhovala do londýnského bytu, její deprese se prohlubovaly a za jedné z nejchladnějších zim nedávné britské historie tam po několika měsících spáchala sebevraždu.

Kurýři

Na místě listu slovo slimáka?
Moje ne. Kdepak. To mě neláká.

V konzervě kyselina octová?
Tu se mi nechce brát tak doslova.

Prsten, co v slunci zlatě zablýskal?
Lži. Samé lži a navíc žal.

Na listu mráz, ten neposkvrněný
kotel, co věčně bublá, hovoří

jenom sám k sobě na vrcholu každé
z devíti černých Alp.

V zrcadle poprask.
S jakou zlobou tříští i moře to své šedé

– Och lásko, lásko, moje roční dobo.

 

Ariel

Zatrnout. Strnout ve tmě.
Potom nehmotně modrý liják vrcholů skal a dálek.

Lvice boží, jak srůstáme v jedinou bytost,
oporo pat a kolen! – Brázda se rozpoltí a letí mimo,
ta sestra hnědého oblouku šíje, kterou nejsem s to chytit,

bulvy negerských očí
vrhají temné udice s háčky

– žvance nasládlé krve a stíny.
Něco jiného mě vleče vzduchem –
stehna a vlasy, šupiny z mých pat.

Vyloupávám se z šatů
jak bílá Godiva – zmrtvělé ruce, mrtvá sevření.

A teď jak jiskřivá moře všumím do pšenic.
Pláč dítěte se rozplyne ve zdi.
A já jsem šíp, jsem rosa a letím se zabít,
zajedno s tím, čím jsem hnána
do rudého oka, do kráteru rána.

(přeložil Jan Zábrana)

Megan Fox reads Sylvia Plath

 

Archiv, časopis Krásná

V obručí poezie
Walt Whitman Fráňa Šrámek