Amálie Mánesová, Romantická malířka s neromantickým osudem

Amálii neušel sebemenší kaz: „Tohle je kontura? Nenapila se jim ta chalupa kořalky, že stojí tak nepevně na nohách?“ Mázla štětcem a hned vypadal obrázek podle jejího gusta. O kousek dál se sklonila: „Prosím jich, vezmou tužku a cvičí si ten Baumschlag na papírku – tohle, co tu udělali, je pometlo a žádný strom!“
Vyučovala třikrát týdně odpoledne. Občas ztrácela trpělivost. Pak zaťukala na dveře sousedního pokoje. Objevil se muž v obnošeném obleku, bratr Quido. Nepozdravil, přisedl si ke snaživé kreslířce, vymazal nepovedenou linku kouskem užmoulaného chleba a několika tahy kresbu upravil. Žákyně s talentem i bez něj k Amálii rády chodily. Učily se malovat a při tom si s dámou originálního vyjadřování rády povídaly: „Mně můžou všechno říct, já jsem jako ten hrob, já nic nevyzradím!“ skláněla se Amálie k zamilované šestnáctce. K jejím nejznámějším žačkám patřily Marie a Libuše Riegrovy, vnučky Františka Palackého, a patnáctiletá Zdenka Braunerová. Mám, či nemám talent? otáčela se po své učitelce zvědavým pohledem. Měla víc než to. Vytrvalost, odvahu a dost rodičovské hotovosti, aby mohla posléze odjet do Paříže.

Obětovala svůj talent
Amálie byla pátým členem umělecké rodiny Mánesů, nejstarší ze tří dětí Antonína Mánesa. Do umělecké rodiny patřil ještě strýc Václav a mladší sourozenci Josef a Quido. Bratři a sestra kamarádili s Karlem a Emanuelem Purkyňovými, jejichž otec Jan Evangelista, vdovec, dával svým synům, pokud se výchovy týkalo, nebývalou volnost. Učený lékař a biolog měl u sebe navíc dva osiřelé syny básníka Čelakovského. Páni kluci někdy domácnost Purkyňů obrátili naruby, přes marný odpor hospodyně. Amálie se v té svobodomyslné společnosti otrkala jako málokterá dcera z měšťanské rodiny. Tady získávala příští životní kuráž, ale i zdání, že holka je podřadnější. „Vědí, já jsem viděla, že oba bratři se stanou velkými kumštýři, a mužskej je mužskej, ten to v kumštu přece dále přivede než ženská, tak jsem si řekla: Budeš vydělávat, aby se oni mohli cele tomu kumštu obětovat!“ Amálii, rovněž malířsky nadané, otec pomohl v prvních krůčcích, systematicky ji však neškolil. Vychoval z ní především starostlivou a oddanou strážkyni rodiny, která svůj talent a čas vynaložila na umělecký rozvoj sourozenců.

Umění bratrům nevynášelo
Amálie se kvůli bratrům nevdala, ale to neznamenalo, že neměla o milostných vztazích ani ponětí. „Láska je ukrutnej cit!“ říkávala zkušeně. S bratry žila zprvu ve Spálené ulici 75, později ve starém průchodním domě z Jungmannovy do Vodičkovy ulice, tam, kde později Josef Hlávka postavil velký činžovní dům, spíše palác, s prostorným dvorem uprostřed. Budova stojí dodnes, v přízemí si lidé pochutnávají na žemlích s karbanátkem. Bohužel, Josefovi a Quidovi umění nevynášelo. Jejich sestra kvůli nim šetřila, kde mohla: „Ani rukavičky si nekoupím.“ Na vlastní malování neměla čas. Přesto po sobě zanechala padesát pět akvarelů a šest olejů. První samostatnou výstavu měla až v roce 1934, padesát let po své smrti. I komtesa Hortenzie malovala Slečna Mánesová docházela také do šlechtických domů. V aristokratických kruzích 19. století patřilo malování k výchově dívek stejně jako brnkání na klavír nebo vyšívání. A – řekněme si upřímně – komtesy neměly co na práci, pokud právě nepsaly dlouhý dopis nebo tajný deník. Od nich se Amálie vracela vyčerpaná, ale s nejlepšími honoráři. Dávno předtím v Ratibořicích malovala také mladá šlechtična Hortenzie, vzpomeňme si na Boženu Němcovou. Hortenzie pozvala babičku i s vnoučaty k sobě a portrétovala je. Babička se s radostí dívala, jak před ní vystupují obrysy dětí. Napomínala je: „Poseď, Jene, nepřešlápni, aby tě milostslečna dobře trefila. Ty, Barunko, nekrč nos jako králík, k čemu pak bys byla? Adélko, vyndej prst z pusy, jednou ti na něj nasypu pepř.“ Hortenzie nakreslila také babičku. To bylo slávy na Starém bělidle!

Vynikající krajinářka
Umělecká krev a smysl pro přírodní krásy občas Amálii vyháněly z Prahy. „A když jsem si tak vyšla s kastlíkem podpaží do nějaké krásné krajiny a když jsem si usedla a barvy rozetřela, mívala jsem takový velký, ukrutně velký cit – vědí, ten mají jen kumštýři! Co jsem malovala, to jako by mně patřilo, ať to byl nějaký starý zámek nebo voda nebo krásný Baumschlag – všechno mi to patřilo i ten celej horizont  a všechen luft. To byly nejkrásnější chvíle mého života.“ Malířka tvořila v romantickém duchu, plném fantazie, návratů k přírodě a historii. I nejchudší chatrč namalovala pro potěchu zraku a duše. To si někdy utrhla pro sebe den volna, ráno o čtvrté nasedla do dostavníku směr Krkonoše, zbytek došla pěšky. Unesená horskou scenérií, k večeru sbalila fidlátka: malířský kufřík se štětci, barvami, kalíškem na vodu, archy papíru a složený stojan. V lehkých střevících a urousané sukni se trmácela zpátky a mumlala si: „Kumšt není žádná fabrika.“ Vezla si plátno, které bude jednou vzácné. Další ráno ji opět čekalo vyučování v palácích i v nuzném bytě „Nemohla jsem pracovat to, co mne těšilo, musela jsem dávat hodiny a vydělávat,“ vyklouzlo jí nad studií Hrubé Skály. Měla ovšem radost, že se dočkala ocenění Quida, kterého umělecký svět přehlížel víc než Josefa. Nad špatnými kritikami vždycky utrousila: „Ten vosel kunsthistorik!“

Vycítila zlatý řez
Věnovala národu akvarely s krásami české krajiny. Nejraději malovala les, tůně a studánky. Tvořila osobitou škálou tónů od hnědi k nafialovělé modré až k rezavě černým odleskům, venkovské střechy zbarvila až dooranžova a louky se před ní rozprostíraly v lehce nažloutlé zeleni. Dovedně vycítila takzvaný zlatý řez, místo na obraze, kam oko rádo spočine. Měla pro něj cit. Obrazy chtěla darovat pražskému muzeu, ale rozptýlily se do různých soukromých sbírek. Kdo by řekl, že zasněné obrazy české krajiny, které dnes visí na zdech kdesi v ústraní, vytvořila unavená žena, která si vystačila celý život s typicky biedermeierovským oblečením? K sukni v podobě kuželu s množstvím spodniček nosila upnutý živůtek s širokými řasenými rukávy. V chladných dnech si přes těsný kabátek hodila šál nebo šátek, v zimě vlněný plášť upnutý až ke krku. V krutějších mrazech přidala širokou a dlouhou pláštěnku bez rukávů – mantilu.

Rozmíška s Josefem
V roce 1846 přijala na výpomoc Františku Šťovíčkovou z malé vesničky na Sedlčansku. Českých služek byly tehdy plné měšťanské domy. Nosily dříví, vodu, praly, drhly schody a podlahy. Za necelý rok se z Mnichova ze zkušené vrátil domů Josef. Mladý malíř, ctitel dívek a žen, oslňoval dámy štíhlou postavou, plavými vlasy, vtipem a dvornými způsoby. Také Fanynka byla hezká. Josef ji maloval a znenadání přišlo těhotenství. Údajně si chtěl Fanynku vzít, ale vůdkyně malířského tria se postavila proti, aby neutrpěla pověst rodiny. Příběh vyšel najevo až z Josefovy pozůstalosti. Dosud ctěná, třebaže trochu podivínská Amálie najednou vypadala jako ukrutnice, která vyhnala od prahu příští matku. Jinak o dávné události smýšlely bývalé žačky. Znaly slečnu učitelku jako šlechetnou bytost, obětující se bratrům, a přemítaly o tajuplné Františce, která nemusela být goethovskou Markétou. Na Amálii se snesla snůška obvinění, zatímco předčasně zesnulý Josef zůstal v očích veřejnosti neposkvrněn.

Pavlač plná ptáků a kytek
K uším sousedek a žákyň doléhala Amálčina plastická staropražská mluva, propletená poněmčelými výrazy. Vyrůstala ve vlastenecké rodině, ale čistá čeština dělala její generaci ještě potíže. „Co pak dneska mají, voni jsou ňáká Monderschein, voni jsou nešťastně zamilovaná,“ nastavila soucitné ucho nad mladičkou rádoby malířkou. Kromě umění Amálii těšilo cvrlikání a zpívání nesčetných čížků, stehlíků a jiné ptačí havěti, kterou na široké zasklené pavlači shromažďovala v malých voliérách. Kolem nich vysadila velkolisté zelené břečtany, okna bytu ozdobila voňavými kytkami, červenými, žlutými, modrými, bílými. Klece nechávala jednou týdně pečlivě pokrýt chvojím, „aby ptáci měli iluzi, že jsou v lese“. Napodobovala kolem sebe vesnický život, jak ho pozorovala na svých cestách za krajinářským uměním.


V jejím líčení přírody a jejích úryvků je zřetelná vždy účast, citový vztah k námětua jistá barevná jemnost
či vroucnost.