Robert Vano: Bůh má rád Bazalku

Práce Roberta Vana je známá od Slovenska, kde se v roce 1948 narodil ve znamení Býka, až po Spojené státy americké, kde na začátku své kariéry vyměnil šampon za fotoaparát, aby se stal špičkou v oboru. Zjevně tedy nemá smysl ptát se na to, co bylo, ale o čem to bylo a o čem to ještě může být.

Sáčko, kšiltovka, šála, džíny, dobré boty, platinové vlasy, nezbytné oválné brejličky a svižný houpavý krok. Roberte, kolik vám je doopravdy let?

Není to o tom, jak vypadáte, ale jak se cítíte. Cítím se sice mladě, ale jak dlouho budu žít, to je ve hvězdách. Tam, kde jsem se kdysi učil, dělili život na tři dějství. Prvních třicet let – dospívání, kdy se člověk rozhoduje, co bude a jak bude. Následujících třicet let – tvůrčí období, kdy se to učíte. A od šedesátky do smrti pak máte čas na to, zorganizovat a ukázat vše, co jste dokázali.

Šedesátku máte za sebou, takže…

Jak se říká, šedesát už mi bylo a do Ruska se také brzy podívám. Mají tam totiž zájem o mou výstavu The Platinium Collection. Myslím, že své už jsem udělal. Nicméně mám doma snad čtyřicet tisíc negativů. Když na to přijde, do smrti už bych mohl vydávat jenom knížky a dělat výstavy. Ale zjišťuji, že jsou pro mě důležitější věci. Třeba to, že mám vysoký cholesterol.

Znamená to snad, že jste konečně začal myslet také sám na sebe a nejen na práci?

Víte, je spousta věcí, které nás ve škole nenaučili. Skončili jsme u toho, jak se rozmnožují žáby,ale nikdo nám neukázal, jak život žít. K čemu mi je, že vím, kolik měří rovnoběžka, jak daleko je Měsíc od Země, když mě nikdo nepřipravil na to, že na stará kolena mohu mít třeba rakovinu prostaty. Takže sedím, koukám na své přirození a nevím ani, kde ta prostata vlastně leží a jak se ta nemoc projevuje.

To je dost depresivní téma, nemyslíte?

Když už jsme u deprese, nedávno jsem o ní viděl dokument. Všechny příznaky, v něm uvedené naprosto seděly. Kromě toho, že mě nebolela hlava. A tak jsem usoudil, že mám depresi, a zmínil se o diagnóze, kterou jsem si stanovil, svému lékaři.

Co vám řekl?

Řekl, že potřebuji dovolenou, změnu místa. Odvětil jsem, že mám celý život dovolenou, protože dělám to, co mě baví a co mám rád, a navíc jsem se nedávno přestěhoval. Ve své podstatě měním místo každý rok. Neumím si představit, že bych se odstěhoval někam do Beskyd, seděl za oknem a koukal, jak prší. Dva dny a oběsil bych se.

Takže žádná deprese, ale prachobyčejná chandra?

Možná jde jen o takové životní post coitum. Nedávno jsem připravoval výše zmíněnou velkou výstavu a nechal se tím zcela pohltit. Najednou je po všem, výstava běží a já se cítím jako rocková hvězda, která ze sebe na jevišti vydala všechnu energii. Koncert skončil a ona sedí s cigaretou v šatně a má splín.

Ale tak to máme více méně všichni. Vy máte naopak štěstí, že jste získal a dokázal víc než jiní smrtelníci.

Lidé mou práci znají, avšak pokud jde o můj pohled na věc, nikdy jsem to nedokázal poskládat tak, abych měl v životě všechno. Dalajlama učí, že k tomu, aby byl člověk šťastný, potřebuje jen čtyři věci – vztah, peníze, víru a zdraví. Nikdo však nemá všechny čtyři současně, maximálně jen tři.