Pozdní, velmi pozdní borůvky
Klidně mi povězte, že je to nesmysl. Borůvky dozrávají v první půli července a kde je jim dnes konec! Padla Madla do propadla! Lesní zvěř by vám za pravdu nedala. Borůvky, které uniknou prstům sběračů, z větviček neopadávají. Ty, které mají stanoviště ve stínu, dokonce ani nevyschnou. Měknou a sládnou teprve v prvních mrazících, snad jsou dokonce chutnější. Pro srnky.
Rok má svůj pevný řád, ale myšlenka není vlak, těká. Dá se jí cestovat i proti proudu času, dní našich vezdejších. Ve vnitřních pásmech Šumavy, kam většinová populace nezabloudí – nevedou tam ani cyklostezky – lze sbírat borůvky do zámrazu. Dokud je nepřekryje a nerozmáčí sníh. Dobrými podzimními pomocníky jsou při tom pavouci. Kdo by to do nich řekl.
Prosím, pojďte se mnou dnes po ránu do lesa. Dny se už krátí, nemusíte ani vstávat moc brzo. Vzduch je ostrý a slunce šikmé, trávy vrhají vyrýsované stíny, paprsky prosvěcují pavučiny. Nejlepší jsou ty rozepjaté mezi vysokými bodláky. Fialové hlavy strážců mýtin už šedivějí, ale mezi sebou nesou vzepjaté hotové mléčné dráhy. Taky vás někdy napadlo, že se pavoučí sítě podobají mapám hvězd? Nebo schématům spojů ve vašem počítači? Babí léto má jiskru, rozjařuje! V mechu měkne krok, žádné zrádné zrcadlo nikde v šíř a dál – mé dámy, tady jsme krásné.
Borůvek už je arciť poskrovnu, musíte trošku hledat. Zaseje to zábavnější, z letní sklizně poživatin se stává nostalgický lov temnomodrých perel.
Čím neschůdnější terén, tím více naděje. Vezměte si dobré boty – chodidla pěkně utvářená a báječně vnímavá ohledávají terén, žulové kameny hýčkají mechové polštáře. Úplná pohovka.
Támhle pod pařezem, v té prohlubince! Borůvkový keř dočista obsypaný, plody hojné a ojíněné jako mrňavé třešinky ptáčnice! Nad nimi – a to je tajemství, záhada k luštění, svůdná jako sudoku – se klene jemně průsvitně nadýchnutá, rosou krášlená šedobílá stříška. Kamarád pavouk nám tenhle keřík zaštupoval jako prolamovanou punčochu. A uchránil. Nevím proč, nevím jak, vím jen, že.
Každý dobrý skutek budiž po zásluze potrestán. Chvíli budu jeho dílo obdivovat – a pak ho zničím. Opatrnou rukou sáhnu pod velejemný příkrov, na rukou mi utkví sotva viditelná vlákénka, rty a zuby budou brzy tmavomodré. Dobrota.
Ale pavouk si to určitě nemyslí. Možná si připadá jako spořádaná matka rodiny v Drážďanech po náletu. Já vážím svoji krutost. Zanechávám stopu v borůvkovém podrostu. Myšlení není bez rizika.
Byl jednou jeden myslitel, jmenoval se René Descartes. Ano, ten, co prohlásil: „Myslím, tedy jsem.“ Měl to jednoduché, podle něho mají lidé duši a všichni ostatní tvorové jsou pouhé stroje. Jeho svět se tedy velmi podobal naší virtuální říši digitálních animací, ve které nic doopravdy nebolí a krev jen tak krásně malebně stříká.
René ostatně za mlada býval jezdeckým důstojníkem a se svou škadronou bojoval i v Praze. Pod kopyty jeho koně zajisté nalezla za deštivých dní zánik záplava šneků.
Myslím na ně, když očima zkoumám prahorní prales přesliček na pasece. Brouzdám borůvčím a myslím na nadcházející zimu. Tu loňskou jsem prostonala, byla dlouhá a za mým oknem ležela spousta sněhu, stíny postupovaly, ráno zelenošedé, pak modré, pak rudé…
Měla jsem dost příležitosti k imaginárním výletům, nedalo se nic dělat.
Když na to vzpomínám dnes, vůbec nemám pocit ztraceného času.
Přeji vám velmi veselý sběr aktuálních hříbků a václavek. Ale kdyby náhodou nerostly… Nebo máte daleko do lesa, nestihnete to před mrazy… Běžte na borůvky.
Archiv, časopis Krásná 2010
