Úvod Magazín Popletený čas v poloplné láhvi

Popletený čas v poloplné láhvi

Může za to sněhopád, který přišel začátkem listopadu.
Sníh napadl i v jednom švýcarském údolí. Je malebné a vysoko položené,
nedaleko Lucernu a louky Rütli, kde tenkrát ten Vilém Tell – ten s tím synem a jablkem
– zkrátka najdete ho v samém srdci té nevšední země. V malé vísce tam mají kromě krav
a sýrů i kostel, klášter a mládežnickou ubytovnu.

Leží od sebe, co by kamenem dohodil, jenže na sebe nevidí, mezi nimi se točí a hvízdá pleskavý mokrý sněhodéšť a přikrývá ještě rozkvetlé zahrádky. Den, dva, tři. Kdo nemusí, ven neleze.
Anebo to na chvilku zkusí – má to svoji krásu! – a jde se převléknout a usušit.
Převléká a suší se tu na čtyřicet onkologických pacientů, těch, které nemoc nezadávila.
Vesměs jsou po operaci a tady zase hledají rovnováhu. Učí se s gustem hrát tu starou a velmi užitečnou hru na láhev poloplnou a poloprázdnou. Ještě jste si nevšimli, že takové jsou prakticky všechny láhve?

Nemoc tu není stigmatem, ale výsadou: Jak jinak by se sešlo na jedné lodi tolik milých kultivovaných lidí,
kteří si toho vzájemně nemusí mnoho vysvětlovat? Vymyslela to ta nejmladší a nejbezprostřednější z členů doprovodu – také pacientka. Začala to žerty nad jídelním stolem a pokračovala radostným spiknutím.

Sníh plácá do oken a zasvěcenci chystají Vánoce. Svícny z cesmíny a stromek a salát – salát je přece dietní jídlo, že, paní doktorko? – a pro každého dárek a koledy… Dávat dárky je lepší než dostávat.
Maminka chystá dětem překvapení… Je to doopravdy, žádné psychodrama! No – jako doopravdy.
Jenom aby se to dětem líbilo. My – překvapené prošedivělé děti – se hrneme k uspořádaným stolům.

Mrkáme na sebe a dobře a bez zábran hrajeme svou roli. Hodně cvakají fotoaparáty a to je dobře,
protože hemžení skryje, že někdo je docela naměkko. Třeba – poloprázdná, poloplná – takové hezké Vánoce doma nemá. Aspoň si to – poloprázdná, poloplná – tady náležitě vychutná!

Je mezi námi pan – říkejme mu Drobil. Je to už hodně starý pán. Má metastázy, ale ty rostou k stáru
tak pomalu, že lze jeho stav pokládat prakticky za stabilizovaný. Není třeba ho trápit chemoterapií,
která nijak zvlášť nezabírá. Krátce před odjezdem se tu zprávu dozvěděl – podle toho, co nám vykládal
– v letu a na chodbě: „VZP na to nemá peníze a pro vás to už stejně není nic platné!“
Dostal záchvat paniky a usoudil, že je konec. Býval to živý společenský tvor, teď dýchá povrchně a krátce
jako uhnaný pes. Mučí ho strach a smutek. Dívám se na něho. Všichni se na něho díváme, protože nás
jeho příběh trápí a plní hněvem. Vidíme zázrak, pan Drobil se nad vánočním stolem usmívá.
Na chvíli z něho padá černá můra a vynořuje se milý a společenský muž.

Na talířcích jsou křížaly, balené po dvou – třech do papírku, symbolické pohoštění.
Vychází najevo, že pan Drobil má křížaly rád. Všichni mu je posíláme a on si jimi spokojeně plní kapsy.
Umění malých her. Pak jsme měli ještě Silvestra a až po něm jsme oslavili Boží hod, protože čas přestal definitivně být našim pánem. A potom – jak se na slunovrat sluší – vyšlo slunce. Sněhu leželo vysoko a mrzlo.

Přišel čas – aspoň u nás – na novoroční projev. Ale pan Drobil se ho nedočkal, zázraky věčně netrvají.
Úzkost dolehla s novou silou, pan Drobil umřel. Nikoli na rakovinu. Milosrdně selhalo srdce.
A my jsme si – poloplná, poloprázdná – jako opravdové děti navzájem říkali: „Ale ty křížaly mu chutnaly! Pamatuješ, jakou měl radost?“ Hory v sobě chovají tajemství, být v horách je dobré. Nám bylo moc krásně, my jsme to vymňoukli, na mou čest, my jsme ale chytří! Všechno nejlepší do nového roku!
A nejlepší na tom je, že se vůbec nedozvíme, co je vpravdě to nejlepší.

Fejetony
Feminismus není sprosté slovo: Ženy a muži z pekla Všechno trošku jinak