Ó, růžičko, proč vadneš...
Tato kniha je dárek. Nic míň.
Protože autorem unikátních kreseb dnes již většinou nekvetoucích růží je jeden autor, napadlo nás, že chceme-li doprovodit dávné růže poezií, bude dobré, když i jejím autorem bude jedna země. Naše. Výbor veršů, které doprovázejí jedinečné kresby,
je de facto průřezem vývoje české poezie od středověku po dnešek.
Valonský malíř Pierre-Joseph Redoute se narodil v roce 1759 v Saint-Hubertu v tehdejším Lucembursku, zemřel v roce 1840 v Paříži a je proslulý svými obrazy květin ze zahrady zámku Malmaison u Paříže.
Zahradu tohoto sídla tvořila sbírka rostlin císařovny Josefiny, manželky Napoleona Bonaparta.
Jen její slavná růžová zahrada obsahovala k roku 1813 asi 330 odrůd růže keltské a stolisté.
Byly to pravě Redouteovy obrazy, které tuto sbírku proslavily.
Ó ruožičko, proč vadneš
(Polovina 16. stol.)
— Ó ruožičko, proč vadneš,
jsa čisté červenosti?
V toužení jsa uvadneš
po nejprvnější milosti,
o kteréžs mi pravila,
žes se jí zbavila,
a já teprva dobře znám,
že za blázna odbývám
za mou víru k tobě.
(…)
— Ó cos mi se brzo rozehral,
sokolíčku můj milý,
všeckéhoť sem se svěřila,
pacholíčku jediný,
všecky sem jiné pro tebe opustila
a tobě sem nad jiné přála;
tím-liž mi se odplacuješ,
že mne opustiti chceš
(…)
Zdaliž ty o tom sám nevíš,
že já svého domu nemám,
kromě tu malou zahrádku,
v kteréž já sama přebývám;
již jest ta větev vyťata
od toho hloupého sedláka,
u kterého byla vykvetla
ruože bílá, červená.
(Brněnský zlomek, č. 52)
Jaroslav Seifert
Ruce Venušiny
Dobrodruh liknavý
usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů;
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně,
strach z neumírání.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Když kohout kokrhá
a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové,
rvát růži ubohou,
plátky jsou růžové
jak nehty u nohou.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod
vyčkat květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání,
Miloské Venuši
dát hlavu do dlaní.
Ach běda, to je
pravé jeho poslání.Jiří Žáček
Šanson
Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.
Bílé rakve postelí,
vrátíme se dospělí,
vrátíme se dospělí,
až se luna otelí.
Jednou, dvakrát, potřetí,
motýl něhy uletí,
motýl něhy uletí,
růže hodíš do smetí.
Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.
