O blbuvzdornosti

Zuby, obličej, kontrola zchátralosti, dva střiky předraženého odéru, antiperspirant, tričko! Sakra!
Kolikrát už jsem si říkal, nejdřív tričko a pak teprve ten „flekoprudič“! Samozřejmě pod tričko, nikoli na něj. Cigárko, rychlý kafe…

Já přece vím, jak správně otvírat to blbý mlíčko do kávy, aby jeho obsah pravidelně neejakuloval na mou košili. Ale vědět zjevně nestačí. Promiň, mlíčko, ty za to fakt nemůžeš, ani ten blb, co tenhle pofiderní uzávěr vymyslel. Chůze, metro, tramvaj, výtah, pár zdvořilostních pozdravů. Pohyb myší a můžeme začít budovat.

Nechápu lidi, kteří nadávají té elektronikou naplněné plastové krabici a trpí dojmem, že si žije svým vlastním životem. Nicméně když se mě začne opakovaně ptát na věci, na které nikdy nebudu znát odpověď, hlásit „hotovo“, a mít přitom prázdnou obrazovku, nebo se loudat s loadingem, v záchvatu netrpělivosti ji klepnu klouby prstů přes sklo monitoru, zasyčím: „Zmetku!“ a jdu si dát demonstrativně čouda.

Někdy si mé hrubé zacházení vezme osobně a mně nezbývá než vytočit „ajťáky“.
Píše se to I.T. a moje babička by to taky tak četla, tedy jako „ítý“, a měla by pravdu.
Mně taky leckterej z nich připadá spíš jako E.T. mimozemšťan. Zvláště když se mi dostane osvícené rady
ve formě dotazu: „Zkusil jsi to vypnout a zapnout?“

Samozřejmě že jsem to zkusil. Už dvakrát! Obvykle následuje rada č. 2: „Tak to zkus ještě jednou shodit.“ „Shodit?“ No jasně, že mě to hned nenapadlo! „A bude stačit ze stolu, nebo to mám donést
až na okenní parapet?“

K defenestraci firemního majetku nakonec nedojde, protože se mistr„ajťák“ po mém naléhání nakonec
uráčí sjet jedno patro, které nás od sebe dělí, výtahem a tři čtvrtě hodiny okupovat mou židli, než tu jím definovanou „prkotinu“ vyřeší. Neplánovanou odstávku lze samozřejmě prolelkovat, nebo ji smysluplně využít k radosti pana zaměstnavatele. A tak zvedám sluchátko a vytáčím linku do marketingu.
Mezitím přemýšlím, od čeho to slovo vlastně pochází. Nejbližší mně známý výraz je market,
tudíž prostor obvykle přeplněný zbytečnostmi. Kupodivu to celkem sedí!
Přímá úměra je holt dobrá navigace ke zjištění stavu věcí.

Vyslechnu si naučenou frázi obsahující název firmy, získaný titul, za nimiž následuje jméno a funkce,
přestože jí na displeji svítí mé číslo a volaná moc dobře ví, že jde o vnitropodnikový hovor.

„No, tady já,“ odpovídám. „Mám teď chvíli času, nemohla bys mě během něj zasvětit do toho, co nás čeká?“

„Sorry, ale pospíchám teď na meeting, nabrífuju tě až zítra,“
sráží mou horečnou aktivitu do stavu podchlazení.

Čím dál od „sametovky“, tím více je v módě bejt světovej a používat amerikanismy, ačkoli Amíci mluví
po anglicku, tudíž bych to definoval spíš jako „anglikanismy“. Znělo by to ale zřejmě málo světově.

Pracuji ve firmě, kde je na jednoho tažného pět až osm chovných.
A díky tomu tedy konečně vím, jak vypadá kapitalismus v praxi.

Vlastně se ani nedivím dělnické třídě, že tak prahne po odborech, protože kde by byl Baťa se svejma cvičkama, kdyby mu je neměl kdo ušít. Na druhou stranu – kde by byla dělnická třída, kdyby si Baťa nepostavil fabriku a nedal jí vydělat na chléb vezdejší. Každá mince měla a vždycky bude mít dvě strany. Nejvíce chovných se v naší firmě zdržuje v prostorách zvaných „ópespejs“. Hlava na hlavě, počítač vedle počítače a spousty kamenných tváří klepajících do klávesnice. Při bližším ohledání monitorů zjistíte,
že – tu se hraje pokr, tu někdo sjíždí zakázané stránky, tu se vesele debatuje na facebooku…
Jedno mají všichni společné! Očividné zaujetí a nadání pro úder ukazováku rychlostí Mach 3,
s nímž dokážou shodit svou nečinnost na lištu a nadále vytvářet svůj virtuální tovar, jako by se nechumelilo.

Úderem dvanácté jako když hodí granát do kurníku, „otevřený prostor“ osiří a osazenstvo
„ópnspejsu“ se rovnoměrně rozloží do blízkých hostinců.

Když už mi hodně kručí, skáknu si pro gumovou bagetu do plechové máti v přízemí.
Někdy se zapomenu nadlábnout úplně a zaháním hlad cigaretou s ostatními tažnými na přilehlém dvorku.

„Když můžou oni, tak proč ne my?“ řekli jsme si jednoho dne a vyrazili po jejich vzoru na malý „lanč“.
Bylo to moc fajn. Polívčička, masíčko, pivínko, kávička… Jenže jsme pak seděli nad nedokončenou prací
do večera a domů stěží chytali poslední tramvaj.

Zjevně když dva dělají totéž, není to totéž, jako když to dělá osm ostatních. A tak jsem jednoho klimatizací sterilně nasáklého dopoledne překřtil náš marketing na „parketing“, neboť jsem v něm spatřil podobnost s pokrývkou podlahy ve svém obýváku. Dřevo vedle dřeva. Po vzoru Čechova pak trojici „officírek“,
které ztěžují mé tvůrčí zápolení, protože nějakou činnost přece jen vykázat musí, na sestry Peachovy.
Když amerikanismus, tak se vším všudy, že?

Smysl pro humor a zlehčení situace je koneckonců to jediné, co dokáže zachránit můj sedlácky
fungující mozek (a díky bohu za něj) před přehřátím a následnou „emoexplozí“.

Když se má „zadavatelka“ konečně vypořádala se všemi veledůležitými „mítinky“, z nichž polovina probíhala
v podnicích, kde konzument vycáluje za pressíčko to samé co v hospodě Na Mýtince za guláš se šesti,
jala se mě „brífovati“ výrazy, jejichž český význam jsem si mohl z kontextu domyslet, ale proč bych tak činil? „Jsme v Čechách, tak se holka snaž,“ pomyslel jsem si a tvářil se jako jouda, který, když mu řeknou „Yes“ odpoví: „Děkuji, ale jsem syt.“

„Na místě vznikne dostatečný field,“ pravila… „Ehm! Copak to znamená,“ zatvářil jsem se jako trotl,
který si myslí, že Cinema City se čte podle vzoru Koka–kola, tudíž Kinema Kity.

Notnou chvíli, za ustavičného ocucávání uzávěru propisovačky, přemýšlela, kde ve své dutině lebeční vyštrachat tuzemskou variantu daného výrazu, až se nakonec rozpomněla a vítězoslavně vychrlila: „Nó, vata.“

Vybavil se mi balík buničiny, již jsme mívali doma v koupelnové skříňce a kterou nám maminka v neděli večer po velkém koupání čistívala uši.

„Vata?“ zopakoval jsem nechápavě. „Nó…,“ zadumala se a po trapném tichu na to konečně kápla: „Prostor!“ Polkl jsem naprázdno a s nechápavým výrazem ve tváři zopakoval: „Jó, tak prostor?“ Když si někdo nemůže vzpomenout, jak česky pojmenovat místo, volný čas, přestávku, proč vůbec zahazuje tvůj talent v této bohem opuštěné kotlině a nevydá se někam za průliv?

Zjevně proto, že by tam žádný prostor nedostal a s těmi svými několika frázemi by si stěží objednal i hotdog.

Z procesu se do civilu nedostanu jinak než přes turniket s otočnou trojvidlicí. Přestože vím, že se po přiložení „čipofky“ mají ozvat dvě pípnutí, ozve se občas jen jedno. Nepotřebuji naslouchátko ani asistenčního hafana, ale i tak si pravidelně jednu ze tří zablokovaných tyčí narvu přímo… No, ano! Přímo tam.
Pak zbývá jen v sopránu odzpívat: „Nashle“ a vypotácet se z firmy na zešeřelou ulici.

Jelikož byla noc ještě mladá, což se o mně dá říct už jen z recese, vzal jsem svou opencard a vydal se tramvají na blízké nábřeží, které „Už brzy!“, jak hlásá billboard, bude zastavěno obytnými rezidencemi pojmenovanými River city. Tudíž tam možná „už brzy…“ nebudu bezcílně bloumat a házet oblázky do řeky, ale dám si místo toho nadpozemsky předražený kofein v Coffee Heaven,
dřepnu si na lawn a budu koukat, jak mi ubíhá time.

Když se chlad od vody začal vkrádat pod mou košili, vyrazil jsem k místu, kterému se obvykle říká domov. Vzhledem k tomu, že tam na mě pravidelně čeká jen pár (v lepším případě) plných lahví vína,
koš nevypraného prádla a spolubydlící madam Nostalgie, je mi slovo „domov“ trochu proti srsti.
Nazval bych jej proto spíš privátním azylem.

Co však s načatým večerem? Sledovat bednu? Hloupý nápad! Stejně mám na všech kanálech blackout, neboť odmítám vrážet těžce vydělané peníze do dalších nezbytných krabiček, v tomto případě do set-top boxu.
A tak surfuju po net-seznamce s vidinou, že se třeba svezu a nebo v tom budu dál plavat a trávit hodiny vypisováním nesmyslů s virtuálními pošuky.

Dnes si píšu se třemi. Mají zájem se sejít, pokecat si a pak se uvidí.
Je pozdě, a proto si domlouvám schůzku se všemi najednou až na zítra.

Je šest čtyřicet pět ráno a mozek mě neomylně probouzí. Doutnám nedočkavostí.
Tak schválně, kdo se mi z těch včerejších nedočkavců ozve jako první.

O dvanáct hodin později atakuji prvního: „Tak kde a v kolik se sejdeme?“

Odpověď: „Dnes to nepůjde, musím odnést papíry účetní.“

Ještě že jsou v záloze další dva. Přeposílám tutéž SMS adeptovi číslo dvě.

Odpověď: „Do večera jsem na školení, tak až jindy.“

Na řadě je pán číslo tři. A odpověď? „Musím oběhat úřady, nestíhám.“
Připadám si jako naprostý „lůzr“, potažmo „gembler“.

Nebo snad znáte někoho jiného, koho by bavilo hrát hru, ve které stále prohrává?

Nejsem Sibyla ani Nostradamus. Přesto vím, co mě zítra čeká. My blbuvzdorní už to tak holt máme.