Marta Pospíchalová a William Shakespeare

Omlouvám se vám, vážení a milí čtenáři, za Králíka, který vzal vládu tohoto roku do svých „prý“ laskavých tlapek a sliboval nám klid, pohodu a žádné katastrofy, bojím se, jestli si z nás tak trochu nevystřelil!
Já neholduji žádným zvířátkům na talíři, já je všechny miluju živé, a když udělám výjimku, nemám dobrý pocit, protože si myslím, že člověk má nadmíru vybraných lahůdek k nasycení, že není třeba utrpení, které živým tvorům způsobuje. Události se na nás valí, informací je tolik, že závidím lidem, kterým je „ukradená“ televize
i rozhlas a čtou jen „zábavné“ noviny. Myslím, že vynechám politiku, protože pan Shakespeare vše vystihl
ve svém sonetu i za mne a tím mě zbavil jakéhokoliv soudu nad nekonečně trapným seriálem, který nám naše vláda předvádí v přímém přenosu a, bohužel, za naše peníze.
Slíbila jsem vám, že v tomto neklidném světě se budu snažit spíše o úsměvné příběhy, i když mě taky někdy štvou. Při čtení životopisu filmové hvězdy první velikosti, která nás bohužel nedávno opustila, Elizabeth Taylor, jsem narazila na výzvu, jestli si chceme udělat test z Mensy, tak vysoké máme IQ. Rozhodla jsem se,
že to zkusím, a když to dopadne katastrofálně, že se tím nebudu prostě chlubit! Už to, že se mi podařilo
(pro mě složitě) přes SMS přihlásit na příslušné webové stránky, mě potěšilo, ale jaké rozčarování…
Když jsem měla zadat svůj věk a „věk“ v příslušné kolonce končil u šedesátky, nevěřila jsem vlastním očím.
S o to větší vervou jsem se pustila do těch „logických“ (pro někoho) obrazců, čárek, teček, kostiček, koleček
a obdélníků, hlava mi šla kolem, mezitím jsem přijala několik telefonů, kterým jsem důležitě sdělovala,
ať neruší, že si zjišťuji své IQ. Podvedla jsem počítač údaji o svém věku, a přesto mi slavnostně sdělil,
že patřím do skupiny lidí „nadprůměrně“ inteligentních. Vytiskla jsem si certifikát a byla jsem na koni,
že nemusím ani ve svém věku propadat malomyslnosti z demence a mít strach z toho lotra,
který mi občas schovává, brýle, klíče…

Znáte to. Z pýchy jsem si troufla udělat test ještě jednou, nevím, asi jsem čekala, že budu lepší,
třeba geniální, ale dosáhla jsem daleko méně bodů a tak to už nebudu pokoušet, stejně si o sobě myslím,
že jsem úplně normální ženská, s normálním IQ, která má snad srdce na správném místě.
Nebudu dál popisovat, co mě štve, jen mě mrzí, že další město a země, kde jsem předváděla českou módu, leží v troskách a že stále na této krásné, jedinečné planetě umírají děti, mladí i staří, umírá příroda, zvířata… Jsem naprosto přesvědčená, že správný je dialog, ne války nesoucí smrt a zmar.
Kam až dohlédnu do dějin, válčí většinou muži, dříve to bylo většinou kvůli krásným ženám, dnes je to kvůli penězům, moci, naftě a dalším zdrojům, které nám planeta Země nabízí, abychom je užívali k míru,
ne k válkám. To všechno mě nejenom štve, ale také trápí. Naštěstí můj muž objevil v televizi program,
který se jmenuje Mezzo, a věřte, že jsem tři dny neposlouchala nic jiného. Ta nádherná hudba
(spíše vážnějšího zaměření) s tolika krásnými mladými talentovanými interprety mne dokáže vynést
až do vesmíru a mám pocit,  že tak nějak vypadá nebe i s anděly, ve které věřím, které ctím a tolik obdivuji. Vřele doporučuji.
Milí čtenáři, přeji nám všem, aby Králík konečně přestal trucovat, umoudřil se, splnil to,
co nám všem sliboval začátkem roku, a dopřál nám krásný barevný podzim.
Slunce v duši! Vaše