Duše
Taky taková slovní hříčka – „to nemá duši“ nebo „z duše to nenávidí“, „to je dobrá duše“ a tak dále a tak dále. Ale co to vlastně je duše? Víme, co je srdce, víme, co je mozek, co jsou svaly, kosti. To všechno jsou věci konkrétní, na které si můžeme sáhnout. Ale duše?
Už naši praprapředkové, když někdo zemřel, otvírali okno, aby duše mohla odletět. Ale odkud kam? Prý je vědecky dokázáno, že člověk v okamžiku smrti váží o několik miligramů méně než před smrtí. Je to duše, která opustila tělo? Ale kam směřuje? V opeře Hubička se zpívá: „Duše z těla, kam jsi chtěla? Chtěla jsem doletět do nebíčka.“ Taky se říká, že po smrti duše nějaký čas bloudí, než definitivně odletí. Ale kam? A jak vypadá? K čemu nám za života slouží? Říká se: „Ona má čistou duši“. Ano, to má logiku, je to krásný, spravedlivý, čestný, čistý člověk. Ale co ta duše?
Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, na které nedosáhneme. A asi je to tak dobře. Možná i proto, abychom se nepřestávali divit, abychom nepřestali být pokorní před určitými úkazy, abychom byli „bohabojní“ v tom nejlepším slova smyslu. Aby v nás nebo nad námi bylo něco, co musíme, ať chceme či nechceme, respektovat. Aby se ten řád, který na zemi vládne, neporušil.
Vždyť my opravdu nevíme, jak jsme se sem dostali, proč tady jsme, kam kráčíme. A to tu pokoru opravdu chce. Ano, jsou určitě jedinci, kteří si to nepřipouštějí, ale většina z nás si přece občas podobné otázky klade? Protože kdybychom všechno věděli, neměli o mnoha věcech pochyby, tak bychom už snad ani nebyli lidé, ale stroje, roboti. A tak se, myslím, vyplatí mít „čistou duši“. Snažme se mít tu svou dušičku čistou – i když ji nemůžeme uchopit. Už to, že je nám z toho dobře, že máme ze sebe dobrý pocit, že je nám lehko na duši, je krásný lidský stav. Pěstujme ho!
Archiv, časopis Krásná
