Ernest Hemingway a jeho ženy

Ernest Hemingway podniká jednu ze svých pověstných „ozdravných“ jízd po Španělsku. Píše se rok 1955, je krásné jaro. Když jednou ráno vychází z hotelu v Escorialu, osloví ho dva muži. Představí se jako němečtí novináři.
„Je to vaše první cesta do Španělska? Viděl jste už někdy býčí zápasy? Mluvíte španělsky?“ Už z prvních otázek je zřejmé, že nečetli ani jednu Hemingwayovu knihu. Spisovatel čelí pobaveně, ale nevydrží, když se zeptají: „Do kolika žen jste byl zamilovaný?“
„Černošek, nebo bělošek?“ „No, do kolika z obojího druhu?“ znejistí novináři. „Do sedmnácti černošek a čtrnácti bělošek!“ „A – kterým tedy dáváte přednost?“ „Běloškám v zimě, černoškám v létě!“

Nikdy jsem se nechtěl ženit!
Ten rozhovor, jak jinak, skončil inzultací. Hemingway si přestal brát servítky. Jestli tehdy vyšel v Německu nějaký článek o slavném spisovateli, není známo. Zajímavý je ovšem fakt, že Hemingwayův přítel Hotschner, jenž scéně přihlížel a popsal ji také ve vzpomínkové knize, si tehdy zase musel položit otázku: Které historky ze svého milostného života si Hemingway vymýšlí a které skutečně žil? O tom, kdo je kdo v jeho knihách, zda ta zdravotní sestra je nebo není Agnes z válečného špitálu, se dohadovali všichni včetně literárních kritiků. A shodli se alespoň na tom, že onu Agnes miloval – a málem si ji také po 1. světové válce vzal. Pak choval vřelé city (byť různé intenzity) ke čtyřem ženám, z nichž učinil své zákonité manželky.

První byla Elizabeth Hadley Richardsonová, z jejíchž úspor žil první roky, kdy ho všechny redakce odmítaly. Hadley proslula tím, že na začátku dvacátých let – při svatební cestě po Evropě – ztratila drahocený kufřík s rukopisy neuveřejněných povídek včetně rozepsaného románu. A že Hemingwayovi porodila prvního syna. Když se o pár let později rozváděli, přátelé nechtěli věřit. Tak nekonfliktně ten pár vždy působil.

„Zamlada jsem se nikdy nechtěl ženit, ale když jsem to jednou udělal, nikdy jsem už nechtěl zůstat neženatý. Zrovna tak to platí o dětech. Nikdy jsem žádné nechtěl, ale když jsem měl jedno, nikdy jsem už nechtěl být bez nich,“ vysvětloval spisovatel. To už měl další dva syny s Hadleyinou přítelkyní Pauline Pfeiferovou.

Kvůli té drobné černovlásce z bohatých amerických kruhů dokonce přestoupil, respektive vrátil se „do lůna“ katolické církve. Zlé jazyky ho podezřívaly z promyšleného „reklamního“ tahu, který má rozmnožit řady čtenářů; Hadley – protestantka – viděla jeho pohnutky ještě černěji. A co on? Až jednou k ránu, po probdělé noci, bude vyprávět Hotchnerovi, že do kostela ho zahnala vlastně impotence. „S Pauline se nám spolu spalo výtečně celou tu dobu, co jsme měli nemanželský poměr, ale když jsme se vzali, nedokázal jsem nic. Byl jsem u několika doktorů... Pak Pauline jednou řekla: Poslechni, Erneste, co aby ses šel pomodlit? Dva bloky od nás byl jeden kostelík, a tak jsem tam zašel a odříkal krátkou modlitbičku. Vrátil jsem se, Pauline na mne čekala…Tak ze mě stal katolík.“

Záhada jménem Marlene
A jak to bylo se slavnou filmovou hvězdou Marlene? Seznámili se – jak jinak – za romantických okolností, na lodi Ile de France plující z Francie do Ameriky. On byl chudý, začínající autor, který přebývá v druhé třídě a do první chodí za kamarádem se dobře najíst. Právě při večeři se tam náhle objeví Marlene Dietrichová. Bílá říza, perly na krku. Zamíří k tabuli nejbohatších pasažérů a hned několik pánů vyskočí, aby jí nabídlo židli. Když ale diva zjistí, že by byla třináctá u stolu, poroučí se. Faux pas zachrání pohotový mladík, který nabídne, že si přisedne a bude dělat čtrnáctého...

Od té doby se už nikdy nepustili ze zřetele. Marlene byla jedním z mála lidí, s kým dokázal spisovatel mluvit dlouze po telefonu (jinak ten přístroj ze srdce nenáviděl jako nositele špatných zpráv). Sdělovali si novinky, probírali problémy, radili si. „Je to tak, že jsme do sebe zamilovaní od roku 1934, kdy jsem se prvně setkali, ale nikdy jsme spolu nespali. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Oběti nesynchronizované vášně. Když jsem zrovna nikoho nemiloval, ona byla až po uši v nějakém romantickém soužení. A při těch příležitostech, kdy Dietriška plavala na hladině s těma svýma úžasně toužebnýma očima, já se zase nořil do něčeho nového,“ komentoval ten podivuhodný vztah spisovatel. Marlene se nebránila: „Je jako ohromný balvan, někde stranou, pevný a stálý, právě ten člověk, jakého by měl mít každý a jakého nikdo nemá. Je jemný, jako jsou jemní všichni praví muži; bez něžnosti je muž nezajímavý.“

Nejlepší by bylo střílet!
„Jedině neústupné ženské za něco stojí. Musí se na ně ale něžně. Chovej se něžně, i když se ti do toho nejmíň chce. Dělal jsem v životě opravdu rád jenom tři věci – lovil, psal a miloval se s nimi.“

Marlene Dietrichová, Ava Gardnerová i třeba Ingrid Bergmanová (s nimiž také pěstoval blíže nedefinované vztahy) byly ušetřeny každodennosti. O svých manželkách ovšem rád prohlašoval, že by bylo nejlepší je poté, co je opouští, zastřelit. I když šlo o bonmoty, dámy to neměly zrovna lehké.

Nejodolnější a také nejneústupnější z nich byla v pořadí třetí paní Hemingwayová. Martha Gelhornová, vysoká, sebevědomá blondýna vzbuzovala pozornost, kamkoliv spolu přišli. Zvláště ve Španělsku, kde oba pobývali dlouhé měsíce jako váleční zpravodajové, působila na bojištích občanské války jako zjevení. A protože byla vzdělaná, ambiciózní a obdařená literárním talentem, Hemingwaye vtahovala do víru událostí. Kvůli skvělé reportáži byla schopna procestovat celý svět. Milovali se v domech, kde se bortily stropy, posílali reportáže z frontových linií, svatební cestu trávili v Číně při rozhovorech s Čankajškem... Samozřejmě ani tohle manželství, byť zoceleno vřavou 2. světové války (Martha nechyběla v Praze, když se chystala dohoda velmocí vMnichově, a byla poblíž prvních linií také od začátku války; stárnoucí Hemingway se nechal vylákat z Kuby až mnohem později a společně se sešli po spojenecké invazi), nemohlo vydržet. Hemingway, referující o posledních dnech války ze závětří pařížského hotelu Ritz, už jaksi nebyl tím, kterého Martha obdivovala ve španělských horách. 21. prosince 1945 se s ním rozvedla – on to vzal jako milý dárek k narozeninám.

Poslední historie
Svébytnou Marthu nahradila už v březnu téhož roku další neústupná dáma a novinářka – Mary Welshová. Co očekávala, když poprvé v roce 1944 potkala v Londýně slavného spisovatele? Asi hodně, ne-li všechno. Každopádně se kvůli Ernestovi rozvedla, zanechala své profese (psala do Chicago Daily News, Daily Express, Life i Time), přestěhovala se s ním na Kubu a tam se za něho provdala.

Hned po svatebním obřadu se Hemingway ovšem odebral do baru a objednal si „bolehlav“ na lítost, jež ho nad tím právním aktem přepadla. Ale Mary svatební hádku vydýchala. Naučila se jezdit na jeho pověstné lodi Pilar, milovat Kubu i africké safari a se stoickým klidem čelit kotrmelcům, jež jí ještě měly s vyhasínajícím géniem potkat. A že si tedy užila! Třeba když zanechala při jedné safari Ernesta v domorodé vesnici a odjela nakupovat do Nairobi, oženil se s osmnáctiletou Wakambankou. Než se Mary vrátila, spal se svou novou ženou a její sedmnáctiletou sestrou, kterou také vyženil, na širokém loži z kozích kůží...

Byť tahle historka se zdá být z druhu těch, které líčil Hemingway oněm přitroublým německým novinářům, je asi pravdivá. Či alespoň z části. Snad. Proč Mary zaťala zuby a vydržela všechny zvraty, hádky a trápení? Možná si vzpomněla na moment, kdy jí šlo o život. Při mimoděložním těhotenství jí praskl vaječník, lékař zpanikařil a utekl. Byl to Enrnest, kdo krvácení zastavil.

A nebo je možné ještě jiné, hemingwayovské vysvětlení: „Mary má velkou kuráž. Jenže já bych rád, aby měla aspoň kapku židovské krve, pak by věděla, že jiné lidi něco bolí. Ale člověk nemůže mít všechno a já si vzal ženu, která je napůl německá Krauťačka a napůl Irka. A to dává dohromady nemilosrdnou zkříženinu, ale rozkošnou ženskou. Mary je můj kapesní Rubens.“

Nutno podotknout, že poslední, kurážná Hemingwayova žena asi moc dobře věděla, že stárnoucího spisovatele občas bolí vše – včetně duše. Ale sebevraždu mu ani ona nedovedla vymluvit ani zakázat