Bratislava a tereziánské rokoko

Bratislava je jedním z mála měst, kde zůstala uchována řada památek připomínajících dobu rokoka. Tento umělecký styl vycházel ze zdrobnělého baroka a plně se rozšířil v letech 1750–1770. Projevil se nejen v architektuře, výtvarném umění, ale i v životním stylu.

Ve výtvarném umění jsou pro něho charakteristické ornamenty připomínající tvary kohoutích hřebenů, mušliček apod. Tento rafinovaný šlechtický styl přišel do střední Evropy z Francie – z Versailles Ludvíka XV. a na čas zakotvil v zemích, kterým vládla česká a uherská královna Marie Terezie, manželka císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. Nejvíce se projevil ve Vídni, kde byl po poměrně krátké době vystřídán umírněnějším klasicismem.         

Bratislava – korunovační město

V Bratislavě existuje řada pozoruhodných dokladů o vlivu rokoka, proto ji můžeme nazvat rokokovým městem. Toto korunovační město uherských králů, rozkládající se majestátně na břehu Dunaje, s dominantou královského hradu a s uměleckou tradicí starou mnoho set let, neboť jeho branami prošlo mnoho výtvarných a stavebních stylů, zažilo svoji velkou stavební expanzi s nástupem Habsburků. Díky jejich věčnému souboji s Turky, kteří ohrožovali tehdejší Evropu křesťanského světa, si vydobylo významné postavení. Původním korunovačním městem uherských králů byl Turky okupovaný Budín (Budapešť), přesto i po jeho osvobození zůstala Bratislava (tehdy ovšem Prešpurk) korunovačním městem
až do 1. poloviny 19. století. Pro svoji příhodnou polohu a blízkost k Vídni se stala ideálním korunovačním místem. Také Marie Terezie (vládla v letech 1740–1780) se zde nechala r. 1741 korunovat uherskou královnou, a tím dala podnět ke stavební činnosti ve městě.

Přestavba bratislavského hradu

Korunovační událost patří k nejvyššímu státnímu aktu v dějinách země. Jinak tomu nebylo ani v Bratislavě, a proto se bohatá uherská šlechta a měšťané rozhodli co nejdůstojněji přivítat svoji panovnici a město zvelebit. Po konzultaci s císařskými dvorními staviteli J. L. Hildebrandtem, J. N. Jadotem de Ville Issey a N. Paccassim vznikla myšlenka upravit královský hrad. Vlastní přestavbu bratislavského hradu v reprezentativní sídlo nařídila však až Marie Terezie roku 1761. Stavební práce trvaly do roku 1766. Okolí hradu, uzavřeného hradbami a branami, bylo přeměněno ve velkolepý park ve francouzském stylu. Též ostatní budovy hospodářské a vojenské včetně hradních interiérů byly přizpůsobeny co možná největšímu pohodlí. Současně s opravou vznikl malý zámeček nazvaný po Marii Terezii – Terezianum, tvořící součást hradu. Terezianum v letech 1766–1780 obývala dcera Marie Terezie, arcivévodkyně Marie Kristina společně se svým chotěm, uherským místodržícím vévodou Albertem Sasko-těšínským. Uměnímilovný vévoda v této rezidenci zbudoval velkolepou obrazárnu, která se stala později základem slavné grafické sbírky ve Vídni, po něm nazvané Albertina. Vévoda Albert se usadil na několik let v Bratislavě, a tím nepřímo podnítil stavební expanzi. Za jeho přítomnosti se Bratislava pomalu stávala nejen politickým centrem země, ale proslula i živým společenským životem. Přijížděli sem umělci, vědci a dobrodruzi, např. W. A. Mozart, J. Haydn, G. Casanova. Šlechta si zde nechala stavět paláce, které prosluly bohatou ornamentikou na fasádách a v interiérech byly zajímavé tím, že se nevzdaly tektonického členění fasád pilastry jako rokokové stavby v jiných zemích. Proto se tomuto slohovému projevu říká někdy bratislavské rokoko.         

Přestavovala šlechta

Také v podhradí docházelo k velkým stavebním aktivitám. Opravovaly, přestavovaly a modernizovaly se domy, radnice, vznikaly nové fasády, upravovaly se interiéry. Za hradbami města vznikala letní sídla podle vídeňských vzorů zv. lusthausy. Proměňovaly se interiéry chrámů sv. Martina, sv. Františka a sv. Trojice. Objednávaly se oltáře, nové zařízení a obrazy. Zhotovovaly se soubory nábytku, tapet, osvětlovacích těles v nejmodernějším stylu, zajišťoval se i provoz Uherského stavovského divadla. Rody, jako byli Pálffyové, Esterházyové, Erdoedyové, Aspremontové aj., se snažily co nejlépe se zhostit povinnosti hostitelů panovnice. Vždyť nikdo z nich nemohl tušit, kdy se královna za svých častých pobytů u své milované dcery Marie Kristiny rozhodne je navštívit, a přijmout ji v neupravených a dobovou módou nezařízených palácích byla pro ně zcela nepřijatelná představa.                              

Oblíbenec Marie Terezie, baron, později kníže Anton Grassalkovich, prezident bratislavské stavební komory a advokát, si nechal vybudovat v letech 1760–1762 palác, který je dodnes příkladem tohoto stavebního slohu. Také arcibiskup ostřihomský hrabě Batthyányi nechal v samotném městském centru zcela přestavět Primaciální palác, který brzy patřil mezi nejhonosnější bratislavské domy. Stejně hrabě Aspremont dal vybudovat reprezentativní letní sídlo. Vznikl tak jedinečný soubor staveb šlechtického a měšťanského stylu z 60. a 70. let 18. století.                     

Přestavovali i měšťané

Měšťanské domy se této stavební horečce v krátké době také přizpůsobily. Byly upraveny dvory a nezapomínalo se ani na malé zahrádky zdobené drobnými kašnami a fontánkami. Bratislava se stala místem tvůrčích setkání mnoha stavebníků a architektů, autorů mnoha staveb, které byly již dříve realizovány většinou ve Vídni.

V Bratislavě zůstala dodnes zachována řada budov, leckde i celé ulice pocházející z těchto úprav, což přispívá k jedinečnosti města. Jedinečnost koncepce města neporušily ani nepatrné změny provedené na začátku 19. století v pozdně klasicistním a empírovém stylu. Bohužel horší situace nastala v poměrně nedávné době, kdy byla malebná rokoková krása města výrazně porušena, především neuvážlivou a necitlivou zástavbou nových domů, které sice splňují svůj účel a funkci, do tohoto stavebního klenotu nebyly však vždy šťastně zakomponovány. Většinou se tak celková urbanistická koncepce města změnila. Při těchto neuvážlivých zásazích padlo za oběť mnoho historických staveb jako například domy na takzvané Vydrici, židovská čtvrť apod. Ale je také nutné připomenout, že se řada domů a paláců naopak vymanila z nevhodného využití pro administrativní účely a díky rekonstrukci byla nalezena jejich nová funkce, řada budov doslova rozkvetla do krásy. 

Obnovené rokokové domy

Do skupiny těchto obnovených rokokových domů patří palác hraběte Pavla Balasse s alegorickými sochami nad portálem, postavený v letech 1754–62, (Panská č. 15) a dále starobylá městská radnice s rokokovým Apponyiho palácem. Pozoruhodný je též palác zemského soudce, hraběte Jiřího Erdoedyho (Venturská ul. 3), který postavil roku 1770 známý bratislavský stavitel Matej Walch. Neméně významné jsou letní rezidence, vznikající za městskými hradbami, jako např. palác hraběte Goberta Jana Aspremonta, postavený v letech 1769–1770 architektem J. J. Tallherrem, dále letní Primaciálný palác (arcibiskupský), dnes sloužící za sídlo vlády. K nim patří také pozoruhodné měšťanské domy např. U Dobrého pastýře (muzeum hodin), dále tzv. Kutscherfeldův palác (Francouzské velvyslanectví), který vznikl přestavbou tří domů kol. roku 1762 (Hlavní náměstí č. 7) a v letech 1768–1780 postavený palác pro pivovarníka Specha (dnes Mirbachův) na Františkánském náměstí č. 8, v současnosti je využíván pro potřeby Galerie hl. m. Bratislavy.

Grassalkovichův palác

Jedním z nejvýznamnějších paláců z doby rokoka je především palác Grassalkovichův. Byl postaven v 60. letech 18. století Antonem Grassalkovichem, zetěm nejbohatšího uherského magnáta knížete Esterházyho. Jedná se o dílo připisované architektům z okruhu J. L. Hildebrandta a Fischera z Erlachu. Nejpravděpodobnějším autorem stavby bude A. Mayershofer, který postavil další Grassalkovichovo letní sídlo v Godollo.

Palác byl zařízen rokokovým nábytkem, byla zde cenná obrazárna a mnohé reprezentační prostory. Dodnes udivuje elegantním dvojramenným schodištěm, zdobeným sochami z okruhu G. R. Donnera, a velkolepým Zrcadlovým tzv. Španělským sálem. V rozsáhlém francouzském parku byly fontány, ale také byly zřízeny hospodářské budovy – stáje, konírny a byty pro personál. V tomto paláci byl r. 1772 uspořádán velkolepý ples k příležitosti sňatku arcivévodkyně Marie Kristiny s princem Albertem Sasko-těšínským. Hudbu k tanci dirigoval kapelník – “lokaj” Josef Haydn, zaměstnanec knížete Esterházyho v Fertoedu.

Prozrazená láska

Po požáru bratislavského hradu roku 1811 se stal Grassalkovichův palác sídlem místodržitelů z habsbursko-lotrinského rodu až do konce rakousko-uherské monarchie r. 1918. Odehrávaly se zde významné společenské, ale i politické události. Zde například došlo k pokračování osudového vztahu budoucích manželů a hlavních aktérů sarajevské tragédie Žofie Chotkové a arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Hraběnka Žofie Chotková byla v té době společnicí a dvorní dámou arcivévodkyně Isabely, choti arcivévody Bedřicha. Arcivévodkyně zcela náhodou při hře na tenisovém kurtu v parku paláce zjistila tajnou lásku Žofie a Františka Ferdinand d´Este. Našla totiž arcivévodovy hodinky, otevřela je a z fotografie se na ní usmívala tvář mladé hraběnky. Chotková byla okamžitě propuštěna a musela se vrátit do Prahy.

Sídlo presidenta

Po 1. svět. válce byl palác využíván pro reprezentační účely, po roce 1939 se stal sídlem prezidenta Slovenského štátu. Význam paláce byl změněn až po 2. svět. válce, kdy se sloužil dětem a mládeži. Vznikem nové samostatné Slovenské republiky je opět sídlem hlavy státu. Jeho interiéry a park byly citlivě restaurovány. Také v nedávné době byla provedena revitalizace i paláce Mirbachova roku 1975. Byla obnovena zcela unikátní galerie s grafikami v původních rámech a zrestaurovány mnohé zdobné detaily, kamna, štuky, ostění, dveře, kliky, kování, takže jsou nyní dokonalým příkladem bratislavského rokoka.

Autentické interiéry

Poněkud opomíjený zůstává interiér rokokového paláce komorního rady hraběte Jiřího Apponyiho, postaveného v letech 1761–1762, který dnes tvoří součást Městského muzea (Radniční ulice č. 1). Původní interiéry jsou uchovány jen v prvním patře. Jednotlivé místnosti jsou táflovány hnědými dřevěnými boiseriemi, zdobenými zlatou linkou. Jsou zde původní lustry z českého křišťálu. Místy se dochovaly vykládané parkety, cibulová polévaná kamna, umístěná v mramorových nikách, krby se zrcadly a zachovala se i původní skla v oknech, mosazné kliky apod. Oválný salonek v prvním patře uzavírá sled reprezentativních sálů a svojí intimitou a rafinovaností předstihuje vše, co bylo možné z rokokové atmosféry uchovat. Pozoruhodné jsou také supraporty provedené grisaillovou malbou s antikizujícími figurálními motivy. Tyto detailní prvky uvnitř paláce dotvářejí spolu s muzejní expozicí, věnovanou bratislavskému baroku a rokoku, zcela autentické interiéry, které dokonale navozují atmosféru doby tereziánské.

Nástupem vlády císaře Josefa II., po smrti Marie Terezie r. 1780, ztrácí Bratislava svůj význam. Josef II. odvolal vévodu Alberta Sasko-těšínského r. 1780 (prvního a posledního obyvatele zámečku Terezianum) a jmenoval jej guvernérem v Nizozemí. Roku 1783 nechal umístit do bratislavského hradu nově zřízený generální seminář pro výchovu kněží. Později v něm byla zřízena kasárna, která hrad dovedla až k požáru r. 1811, a tak jeho přepych a tereziánskou eleganci pohltily plameny.

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay