Boj o Šumavu aneb Když kůrovec kůru kouše

Na tiskové konferenci se spolu se senátory za Jihočeský kraj, starosty obcí a zástupci lesních hospodářů pustil do ochránců přírody pěkně po zemanovsku. Prohlásil, že bývalé Vojenské lesy hospodařily daleko lépe než vedení národního parku. To dokonce označil za „zločinné“, protože prý koná nezodpovědné experimenty,
a na jeho pracovníky a ministerstvo životního prostředí teatrálně podal trestní oznámení. 
Podle něj bezzásahové zóny, ve kterých jsou lesy ponechány, aby se vypořádaly s kůrovcem vlastními silami, přispívají ke zkáze zdejších lesů. „Můj návrh řešení je jednoduchý, byť radikální. Zrušit Národní park Šumava. Mohu vás upozornit, že z legislativního hlediska tomu nic nebrání, park může zrušit vláda pouhým nařízením,“ prohlásil Miloš Zeman. Tehdejší ministr životního prostředí Zemanovi velmi rázně
a fundovaně odpověděl, nicméně situace se vyvíjela dál.

V únoru 2011 byl ředitelem Národního parku Šumava jmenován další letitý úředník s bohatými životními zkušenostmi – Jan Stráský. Ten po listopadu 1989 vystřídal křeslo ministra zdravotnictví i dopravy, byl posledním československým předsedou vlády a nakonec ředitelem úřadu Jihočeského kraje. Zásadní odbornou kvalifikací Jana Stráského pro jeho nejnovější úřednickou etapu je zřejmě post předsedy
Českého svazu turistů, však z titulu této funkce seděl vedle Miloše Zemana na zmíněné tiskové konferenci.

Nástup Jana Stráského ochránce přírody šokoval, a jak se záhy ukázalo, oprávněně. Prvním činem bylo rozehnání odborné rady parku, kde bylo na vkus technokratů příliš mnoho biologů a ekologů působících stálé potíže. A hned následovala silná slova. Lesy si od „brouka“ a zelených teroristů ničit nedáme! Zasáhneme všemi prostředky – do postižených zón vyjede nejmodernější technika a tam, kde bude třeba, nasadíme i „chemii“. V této chvíli se mnohým vrátily vzpomínky na osmdesátá léta minulého století, kdy nad krkonošské lesy poškozené exhalacemi vzlétala letadla, aby v rámci boje s jiným lesním škůdcem – obalečem modřínovým – rozprášila do horské přírody tuny jedovatých insekticidů.  Obaleč sice zmizel – a s ním celá řada užitečných druhů hmyzu –, místo něj se záhy objevily jiné druhy lesních škůdců. Naštěstí nový ministr životního prostředí horké hlavy rychle zchladil a zabránil nejhoršímu. Rozhodl, že do míst, kde se bude kácet, těžká technika nesmí. Žádné traktory, žádné postřiky, jen dřevorubci s pilami. Dřevo pokácených stromů
by mělo zůstat na místě, aby se přirozeným způsobem rozložilo a vrátilo do půdy živiny. Vztah státních úřadů k problémům ochrany přírody na Šumavě je klasickou ukázkou českého „odezdikezdizmu“. Podle toho,
jaká politická garnitura zrovna vládne na ministerstvu životního prostředí, se v lesích koná nebo nekoná. Každou změnu ministra provázejí razantní personální změny a mění se celkové koncepce. Z ochrany přírody, která by měla být založena hlavně na odbornosti, se stává politikum a aréna pro zviditelnění všech zúčastněných. Radikální „zelení“ aktivisté svými akcemi, byť mnohdy dobře míněnými, vyvolávají často
v naší konzervativní a biologicky a ekologicky nepříliš vzdělané společnosti posměch či negativní reakce
a paradoxně tak nahrávají svým protivníkům.

Když „obyčejný“ český člověk sleduje v televizi reportáž, v níž policisté přestříhávají řetězy, jimiž se aktivista připoutal ke kmeni, reakce bývají jednoznačné – vždyť jsou to blázni, co vlastně chtějí? A proč chtějí nechat pokácené stromy ležet a bez užitku shnít? Co lidí by se mohlo ohřát, co peněz bychom mohli za dřevo dostat!
Pokácet, větve a kůru spálit, dřevo odvézt – tak by se měl chovat správný hospodář!
„Radikální zásah proti kůrovci může povzbudit ekonomickou aktivitu zdejších lidí, vyvážet zdejší dřevo zabere možná až třicet let,“ prohlásil již v roce 2009 Miloš Zeman. Volání umírněných po odborném posouzení problémů Šumavy ukázalo, jak hluboká a téměř nepřekonatelná propast dělí vědce. Na jedné straně jsou
to ekologové a biologové, kteří se na celou věc dívají komplexně, v širších souvislostech a nadčasově.
Na druhé straně pomyslné barikády stojí absolventi technických směrů, hlavně lesníci a zemědělci.
Ti jsou zvyklí jednat co nejrychleji, což jim nepochybně přináší sympatie veřejnosti. Jejich argumenty
v porovnání s argumenty biologů a ekologů znějí velmi přesvědčivě. Lidé dnes vnímají svět kolem sebe jako jeden velký klip a složitým výkladům o klimaxových stadiích a vývoji společenstev při přirozené obnově lesa nejsou ochotni naslouchat. A co je pro českou společnost typické, do řešení sporu se na straně příznivců
zásahů do přírodních dějů hlasitě zapojují ekonomové s politickými ambicemi. Jejich úvahy jsou ještě přímočařejší. Pánové Zeman a Stráský jsou toho názorným důkazem; o největším českém odborníkovi na globální ekologické problémy Václavu Klausovi ani nemluvě. Jejich slovům o ochraně přírody jako brzdě hospodářského růstu a pokroku (rozuměj našeho blahobytu) česká veřejnost ochotně naslouchá.

Před léty ministr Kužvart nechal na jednu sezonu uzavřít horskou sjezdovku, proto aby se mohla vzpamatovat poničená vegetace. Nastala takřka nepříčetná reakce, na místo se vypravil televizní štáb
a z úst místního zastupitele se národ dozvěděl, že nezodpovědní ochránci přírody způsobí v oblasti nárůst nezaměstnanosti. Nezasvěcený divák musel nabýt dojmu, že sjezdovka zaměstnává polovinu práceschopného obyvatelstva kraje. Dnes se v rámci šumavských sporů diskutuje o lanovce na Smrčinu
v oblasti Nové Pece a možnosti jejího propojení s rakouským zimním střediskem Hochficht. Ta by spojila českou stranu se skiareálem na rakouské straně a čeští turisté by tak mohli lyžovat v Rakousku. Návrh zatím ministerstvo životního prostředí i správa šumavského národního parku odmítaly, protože trasa vede nejpřísněji chráněnou zónou parku. „Kvůli nesmyslným zákazům národního parku se tak naši spoluobčané trmácejí více než dvacet kilometrů po zanedbaných českých silnicích do Rakouska,“ hořekuje Miloš Zeman.

Po roce 1989 se hodně mluvilo o tom, jak bychom se měli učit od vyspělých západních zemí. O zkušenosti
z ochrany přírody však, jak se zdá,  moc nestojíme. Hraniční Šumava tvoří jeden horský celek s pohořím Bavorský les, největší zelený ostrov ve střední Evropě. V Bavorském národním parku už více než před třemi desítkami let rozhodli,  že ponechají lesy působení přírody. Ani oni to neměli zprvu jednoduché.  Prohráli boj o dominantu Bavorského lesa – Velký Javor. Ten byl z národního parku vyňat a dnes tuto fascinující horu hyzdí obludné stavby hvězdárny a vojenského objektu NATO,  kabinková lanovka a obří sjezdovka. Postupně se jim ale podařilo získat důvěru většiny veřejnosti  a ta se záhy mohla přesvědčit, že i v případě ataku kůrovce si příroda dokáže pomoci sama. Když v roce 2009 podalo sdružení  Za ochranu Bavorského lesa žalobu k ústavnímu soudu, kde se dožadovalo zrušení novely zákona  o národním parku,  v němž je ustanovení o tom, že rozloha bezzásahových zón v parku vzroste postupně až na 75 procent, neuspělo. Bavorský ústavní soud konstatoval, že návrh je plně v souladu s ústavou. Přitom Bavorsko je považováno
za nejkonzervativnější spolkovou zemi, kde má klasické lesnické hospodaření velkou tradici, a je to území, kde nikdy nedošlo ke změnám v osídlení ani ve vlastnických vztazích. Pro porovnání – na Šumavě v současné době bezzásahové zóny, které jsou označovány  za „semeniště“ kůrovce a hrozbu lesům, činí 13 procent rozlohy parku (napadena jsou necelá tři procenta), přičemž návrh ministerstva počítá s nárůstem maximálně na 25 procent z celkové plochy.  Je to až neuvěřitelné, jak dva státy, které jsou součástí jedné ekonomické
a politické unie, znovu dělí želená opona, tentokrát ryze ekologického charakteru.

Pro většinu lesníků je kůrovec nebo správně lýkožrout smrkový úhlavním nepřítelem. Je to pochopitelné, po celé generace jsou vedeni k tomu, aby se o lesy starali především z ekonomické stránky, proto se také sami označují za lesní hospodáře. Můj dědeček i otec byli lesníci, takže vím, o čem hovořím. Jestliže les zmizí pod sekerami a pilami, je to v pořádku, ovšem pokud padne za oběť kůrovci nebo větrné smršti, mluví se o kalamitě nebo katastrofě. Jenže démonizovaný kůrovec je součástí přírodních dějů ve všech jehličnatých lesích. Byl tady dávno předtím, než jsme si lesy přivlastnili my lidé. V přírodě má lýkožrout jasnou úlohu
– odstranit smrkové porosty, které dosáhly hranici své přirozené životnosti (a k tomu na Šumavě došlo),
aby se les mohl spontánně zmladit.

Zastáncům kácení se podařilo ve veřejnosti vyvolat dojem, že šumavské lesy zachrání jedině razantní přístup – kácení. Pohled na stromy umírající vestoje působí na člověka skličujícím dojmem. Suchý strom se stává symbolem konce, zmaru a smrti. Proto pryč s nimi! Současnou společnost opájející se kultem mládí,
krásy a úspěšnosti deprimuje každý příznak stáří a smrt je pro ni prohrou. Je příznačné, že nový ředitel prosazuje změnu loga národního parku Šumavy – suchý strom z něj musí zmizet!

Ve světě přírody však smrt není jen koncem, ale i počátkem nového života. Jestliže biologové a ekologové bojují za to, aby les zničený kůrovcem zůstal stát, vědí proč. Část stromů vždy kalamitu přežije, a nový porost je tudíž věkově rozrůzněný, a tedy odolnější. Stojatá hradba kmenů skýtá nově vznikajícímu lesu ochranu před větrem i palčivým sluncem. Pokud mrtvý les vykácíme, otevře se prostor a stromy na okrajích pasek budou vystaveny náporu větrů. Na osluněných stranách se kmeny prohřívají a to jsou pro kůrovce ideální podmínky. Odumřelé stojící stromy se stávají postupně domovem celé plejády živočichů – od hmyzu
až po ptáky hnízdící v dutinách. Pokud stromy porazíme a v lepším případě zůstane dřevo na místě,
je rozklad daleko rychlejší a „na své“ si přijdou hlavně dřevokazné houby.

Zvláštní zmínku si zaslouží postoj českých medií. Většina publicistů buď zcela jasně,
nebo skrytě stojí za zastánci razantního postupu vůči kůrovci. Možná proto, že jsou přesvědčeni, že klasické lesní hospodářství je zárukou toho, že šumavské lesy „vstanou z mrtvých“ rychleji. Všude jsou snímky umírajících lesů, nikde jsem však neviděl záběry z míst, kde se horské smrčiny omladily zcela, bez pomoci člověka. Nikdo nezdůraznil, že „blázniví“ aktivisté přivazující se ke kmenům a do korun stromů jen poukazují (byť poněkud kontroverzním způsobem) na to, že vyhlášením národního parku na sebe stát vzal odpovědnost za dodržování určitých pravidel jeho ochrany. Ve stávajícím sporu o Šumavu není ve hře jenom obnova lesů, ať již spontánní, nebo zprostředkovaná člověkem. Na svou příležitost čekají developerské firmy stavějící luxusní horské apartmány a hotely, dřevaři, projektanti sjezdovek, lanovek a dalších sportovních zařízení. Stavební pozemky v intravilánech zaniklých a opuštěných obcí představují víc než lákavou investici. Starostové šumavských obcí, projevující svou podporu novému vedení národního parku v naději na přísun velkých peněz, dobře vědí, že provozovateli nových lanovek, sjezdovek a majiteli penzionů nebudou
(až na výjimky) místní obyvatelé. Nové projekty vznikají v režii dobře postavených podnikatelů s patřičnými vazbami na politické strany, a to napříč politickým spektrem. Šumava se může velmi snadno a rychle stát jedním velkým zábavním parkem. Stačí se podívat na některé části kolem Lipenského jezera nebo navštívit Železnou Rudu. Vždy když se jednou za čas do svého rodného města dostanu, mám více než smíšené pocity.
Z někdejšího poklidného městečka, které neztratilo svůj půvab ani v dobách, kdy se ocitlo na pokraji hraničního pásma, je dnes kýčovité šumavské Las Vegas s křiklavými fasádami penzionů, heren a nevěstinců, mezi nimiž se jako pestrobarevné skvrny rozlézají stánky pouličních tržnic.
Ovšem – kde si trh žádá své,  jde estetika a morálka stranou.

V polemice o kácení postižených porostů zcela zanikly informace o připravovaném zpřístupnění nejcennějších zón parku. Je docela možné, že návštěvníci budou moci chodit mimo vyznačené stezky,
což při českých sklonech k neukázněnosti může znamenat pro již tak těžce zkoušenou šumavskou přírodu další problémy. Když si před nedávnem vybrala jedno takové místo pro trénink Kateřina Neumannová,
byla z toho kauza, kterou řešil náměstek ministra životního prostředí. Teď je docela možné, že poslední útočiště šumavských tetřevů, tetřívků a dalších vzácných a plachých druhů zaplaví turisté, sběrači borůvek
a houbaři, své umění si tu nepochybně prověří příznivci terénních kol, tak jak se děje v Krkonoších.
Je jen na nás, zda se poučíme a vydáme cestou našich bavorských sousedů – cestou alespoň základní úcty
a pokory k přírodě a jejím zákonům – anebo se přihlásíme k známým tezím Václava Klause, který ekologické požadavky přirovnal k třešničce na dortu ekonomického rozvoje s poznámkou, že si na to ovšem musíme nejprve vydělat. Zřejmě nesmrtelným se stane jeho výrok, že problémy ochrany přírody vyřeší tržní hospodářství. Dodejme – možná jednou provždy.