Autor: Karel Čapek

Jak známo, rozlišuje se flóra glaciální a stepní, arktická, pontická, středomořská, subtropická, bahenní a všelijaká jiná, a to jednak podle původu, jednak podle místa, kde se vyskytuje a bují.

Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže.

Hle, pro samé starosti s kypřením a rytím, výsadbou a řezem jsme se dosud nedostali k největší radosti a intimní pýše zahradníkově, k jeho skalce čili alpinu.

Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Ať si jdou do háje milenci se svým velebením máje; v máji stromy a květiny jenom kvetou, ale v dubnu vyrážejí; vězte, že toto klíčení a rašení, ty puky, pupence a kličky jsou největším divem přírody, a víc už o nich neprozradím ani slovo; seďte sami na bobku a hrabejte sami prstem v kypré zemi, se zatajeným dechem, neboť řečený prst se dotýká křehkého a plného puku. To nelze učit, tak jako nelze slovy líčit polibky a několik málo jiných věcí.

Jaképak řeči: už jsou tu všechny příznaky, že se příroda, jak se říká, ukládá k zimnímu spánku.

Svým způsobem – z hlediska zahradnického – je září vděčný a znamenitý měsíc.

Srpen je obyčejně doba, kdy domácí zahradník opouští svou zahradu divů a jede na dovolenou.

Červen je hlavní doba senoseče; ale pokud jde o nás, městské zahrádkáře, nepředstavujte si, prosím, že jednoho rosného jitra naklepeme kosu a pak s rozhalenou košilí mohutnými rozmachy kosíme jiskřící trávu, až to sviští, zpívajíce při tom lidové písně.

Jaký pak je tohle zahradník, když dílem z pýchy, dílem z neznalosti pomíjí to nejkrásnější, co lze vypěstit, jako je na příklad tento záhon salátu?